Království Ledu a Ohně II.

21. září 2014 v 8:00 | Adelaide R. |  Království Ledu a Ohně
Moji milí, přidávám další kapitolu :) jak jste si mohli všimnout, je přednastavená, protože tenhle příběh je už celý napsaný a já ho prostě chtěla odbít :D
Vaše Adelaide Ralish


Kapitola druhá



Lai se prohnala přes náměstí a běžela přímo k chatrči, kde bydlel Taor. Chyběl jí tak moc, že si myslela, že jí srdce vyskočí z hrudi. Bylo to normální pro zamilované lidi? Ptala se sama sebe.
Zasmála se, když přeskočila podivnou dětskou malbu v hlíně a ladně se vyhnula pekařovi. Tohle byl její lid, který zbožnovala.
Sledovala malé děti, jak se koupají v potoce, mladé dívky, pracující na poli. Jejich matky, jak je s úsměvy na tváři kritizují. A mladé chlapce, jež se na ně s úsměvy na rtech dívali.
Za tohle musela své matce dát jeden bod navíc. I když byla chladná a tvrdá, její poddaní měli všechno - dobrou úrodu, střechu nad hlavou, nehladověli a ani netrpěli nemocemi.
Samozřejmě, že umírali, ale ženy byly plodné a babky kořenářky schopné léčitelky. Vesničané sice museli dřít, dostávalo se jim však štědrých odměn.
Nevěděla, jak je na tom druhé království. Nestarala se o to. V lepším případě bude chtít princ žít odděleně. Až se vrátí do paláce, její idyla skončí.
Lai rychle přeběhla přes dřevěný most a pak zpomalila. Byla necelých dvě stě metrů od Taorovy chaty. Ta bouda byla malá a obrostlá mechem a několika druhy lučních rostlin.
Vedle toho malého pohádkového obydlí stála o něco bytelnější stodola. Při pohledu na ni se začervenala. Tam se spolu tajně setkávali. Tam ztratila své panenství.
Rychle přešla po kamenné cestě a zaklepala na dveře. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Počkala několik vteřin, když se ve dveřích objevil Taor. Zazubila se na něj a projela si rukou ve vlasech.
Natáhl se po ní, chytajíc ji v pase a přitahujíc si ji k tělu. "Chyběl jsem ti, malá princezno?" usmál se, líbajíc ji do koutku úst.
Přes všechnu jeho něžnost na něm bylo něco jiného. Kousek, jen tak, aby mu pohlédla do tváře, se od něj odtáhla. "Stalo se něco?" v hlase jí rezonoval strach o něj. O ně.
Možná tak neměla přemýšlet - tak, že bude s ním. Ale nemohla si pomoct. Nikdy neměla v plánu nastoupit jako nástupkyně královny, ale její matka byla v tomhle směru neúprosná.
"Otec zemřel," stiskl ji pevněji, "včera večer. S největší pravděpodobností jsou právě teď na cestě sem moji rodiče." Svaly na pažích mu napnuly olivovou pokožku a zdůraznily tak, jak silný oproti ní je.
"Možná budu muset odejít, princezno," pohladil ji po tváři. Trhalo mu to srdce. Opustit tu jedinou, do které se zamiloval. Možná by se to jednou stalo, ale nechtěl, aby to bylo zrovna dnes. Přijít o otce byla dost velká rána. Ztratit ji by možná nemusel přežít.
Bohové, kdy se z něj stala taková citlivka? Lehce zakroutil hlavou.
V jejích indigových očích problesklo zoufalství. "Tvoji rodiče? Odejít? Taore, prosím..."
Namotal si na prst pramen bílých vlasů, jež jí spadaly až ke kulatému zadečku. "Taky nechci odejít, Laio," sklonil se a nosem přejel po její tváři a nakonec si opřel své čelo o to její.
"Budeš mi chybět," stiskla ho pevně. "Mám tě ráda, Taore, hodně ráda."
Měla ho ráda, řekla. Bylo to tak blízké a zároveň vzdálené slovu milovat. Ušklíbl se. Stejně to bylo jedno. Myslel si, že stařec mluvil hlouposti o jeho původu, ale nakonec si přečetl ten dopis s pečetí, který mu přinesl posel.
Dopis z království Ohně.
"I já tě mám rád, Lai," opět ji pohladil po tváři. "Asi bys měla jít," zvedl jí prstem bradu. "Nechci, aby ses vracela v noci sama."
Ztuhla tíhou těch slov. Stejně bude sama. Vždycky bez něj bude sama. "Máš pravdu," na tváři se jí usadil křečovitý úsměv. "Dávej na sebe pozor, Taore," opatrně se vymanila z jeho sevření, potlačujíc slzy.
"Možná se ještě někdy uvidíme, ne?" snažila se znít vesele, ale vyšlo z ní jen podivné skřehotání. Otočila se a rozeběhla pryč.
Takhle bolelo milovat a ztratit? Pokud ano, proč po tom lidé tak prahli? Ostatně bylo možná nejlepší, že to ukončil on a teď. Ne ona až by bylo přiliš pozdě.
Taor sledoval její vzdalující se záda a tiše klel. Možná ji měl zastavit a říct jí, že se pro ni vrátí. Políbit ji a povědět, jak moc ji miluje. Ale nemohl.
Za prvé na to neměl odvahu a za druhé nevěděl, co ho čeká. Když mu přišel dopis ze sousedního království, téměř omdlel. Téměř. Což se nestane, dokud se nepromění v nějakou nabubřelou slečinku.
I když s Laiou měl pocit, že se jí stává. Pokud by byl opravdu princem, buď by ji už nikdy neviděl, nebo... Ani sám nevěděl, co bylo to nebo.
Nemohl uvěřit, že když konečně pro nějakou padne, musí ji nechat jít. Musel být osud tak krutý?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nats Nats | E-mail | Web | 21. září 2014 v 11:22 | Reagovat

To je mo dobře že to máš už napsaný :D Aspoň nebudu muset dlouho čekat :D Krásná kapitola :) Těším se na další :)

2 Adelaide R. Adelaide R. | 21. září 2014 v 17:43 | Reagovat

Děkuji mockrát :D brzy se dočkáš :D

3 Miti Miti | E-mail | Web | 23. září 2014 v 11:44 | Reagovat

To je úžasný :3 :D tak jdu rovnou na třetí kapitolu :-D

4 Adelaide R. Adelaide R. | 23. září 2014 v 15:12 | Reagovat

[3]: Ještě jednou děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama