Zasnoubená se Smrtí 7

15. června 2014 v 13:20 | Adelaide R. |  Zasnoubená se Smrtí
Ahojte, moji čtenáři,
ano, vím, to trvalo mi pěkně dlouho dokopat se k napsání další kapitoly. Prosím respektujte mě a přijměte omluvný dar - další kapitolu Huntera&Destiny. Inu, je krátká, příznávám se, ale je tu. Navíc... již brzy nastává konec. Doufám, že se těšíte - já osobně moc ne, ale někdy se příběhy ukončit musí.
Konec okecávání! Tady ji máte:

Kapitola 7




Hunter se rychle otočil a sledoval, jak se jeho bratr pomaličku zhmotňuje uprostřed obývacího pokoje. Viděl, jak se mu v očích zračí smutek.


"Ty bastarde," Hunter se po něm ohnal. Útok vyšel nazmar, neboť jeho tělo bylo doposud nehmotné.


"Přestaň, Huntere," zavrčel Nexus, "přišel jsem ti říct, že ji u sebe nemohu déle držet. Nemiluje mě, nikdy nebude. Vzal jsem ji do zahrad a ona hodinu pozorovala tvou sochu."


"Unesl jsi ji," nahrbil se, "otrávil ji a kdo ví jestli i nezneužil!" Teď už nebyl muž, byl zvíře toužící po pomstě.


"A ona chce tebe. Pořád tebe. Do hajzlu," ulevil si Nexus, "tys vždycky dostal všechno, cos chtěl. Já nikdy!"


"Rodiče tě alespoň nepodstrčili Překupníkovi a z tebe se nestala Smrt!" zařval Hunter a učinil krok ke svému bratrovi. "Snažil jsem se tě mít rád, snažil jsem se poslouchat tvé rozkazy! Ale ty ses zajímal jen o ten svůj harém! Teď, když mám svoji družku, mi ji chceš vzít!"


Toraa, která doposud seděla stranou a se zdviženým obočím pozorovala tuto slovní výměnu, si stoupla a zaujala místo mezi dvěma bratří. "To by stačilo," zabručela a v očích jí zaplálo dračí světlo. "Pokud ani jeden z vás nechce skončit jako žrádlo pro žraloky… držte klapačky hezky zavřený."


Nexus ji sjel vražedným pohledem. Byl král Pekla! Žádná žena mu nikdy neřekla nic takového. A pokud to řekl muž, dozajista byl už někde v jámě s nekonečným ohněm.


"Teď potřebujeme dostat zpátky naší bohyni, pak si klidně zabij bratra," vložil se do hádky Gideon. "Je to sice osina, ale díky ní mám Cassií a našeho budoucího prcka."


"Je mi to líto," řekl Nexus a pohled upřel na svého bratra. "Vím, že jsem udělal chybu. Nechtěl jsem ji unést…"


"To, cos udělal už není chyba, zasloužil by sis za to, aby ti sťali hlavu!" Hunter se rozmáchl a uhodil jej do brady. Pak nezaujatě sledoval, jak se Nexus kácí k zemi. Přijal ránu tak, jak se slušelo. Teď jej mohl Hunter s klidem zabít.


"Prohrál jsem," zamumlal Nexus. "Nemohu ji mít, ne, pokud miluje tebe. Nechápu to. Po tom lektvaru měla úplně zapomenout. Měla být mou."


"Zabiju tě potom," řekl Hunter. "Teď mě odveď k mé ženě!" Jako na povel, v podlaze se objevila obrovská černá díra s mlhavými okraji.


"Jdi," pokývl Nexus, "přiveď si ji. Tam dole to znáš. Zůstaň tam místo mě a postarej se o ni. Já půjdu na samotku."


Poslední větu jeho dvojče neslyšelo, neboť už tou dobou bylo na cestě do Pekla, aby našel a přivedl svou ženu.

~~~


Destiny seděla na kamenné lavičce a pozorovala onu sochu. Proč ji tak přitahovala? Byl to přeci jen její muž, měl stejnou výraznou bradu a nos. Co na tomto vyobrazení bylo tak jiné?


A proč vůbec měl dvě sochy sebe samého? Stovky otázek jí létaly v mysli a ona neměla ani na jednu z nich odpověď. Možná ten dojem, že je druhá socha jiná, vytvářely kvetoucí květiny. A nebo plazivý břečťan u podstavce.


Duchem mimo sáhla vedle sebe a utrhla jednu z temně rudých růží s modrými konci okvětních plátků. Přivoněla si a smutně usmála.


Něco jí chybělo. Někdo jí chyběl.


"Tady jsi…" Destiny se podívala za hlasem svého muže. Byl o něco hlubší a právě z té hloubky jí běhaly po kůži tisíce jisker. Ale i jeho vzhled… kdy se převlékl do kožených kalhot? Nikdy jej v nich neviděla.


"Nexusi? Drahý?" mračila se a pak se strachem v očích sledovala, jak jeho pohled potemněl. Učinil dva dlouhé kroky k ní, chytil ji za paže, přitáhl si ji blíže a hluboce, jako nikdy před tím, ji políbil.


e"Už nikdy, nikdy přede mnou neříkej jeho jméno!" zahřměl. Zcela ignoroval, že se chvěla po celém těle. Nevšímal si její touhy, která se okolo nich vznášela. Co myslel tím "jeho"? Znovu se na něj zahleděla. Dlouhé bílé vlasy zmizely a byly nahrazeny bohatou černou kšiticí. Nekonečně zelené oči se proměnily ve dvě černé studánky. A - ach, bože! - jemně vyrýsované svaly byly teď dokonalým exemplářem pro ukázku všech svalů lidského těla.


Co se to tu děje? Proč… v hlavě jí explodovala bolest. Sesunula se na kolena a snažila se hlubokým dýcháním zahnat temnotu. "Hej, hej, lásko," bručel muž, "lásko, to bude v pořádku."


Bude… věřila mu. Cítila se s ním tak… v bezpečí. Ještě před tím, než ji obklopila temnota, věděla jednu věc jistě. Tohle byl muž z jejích snů. A jakýmsi záhadným způsobem to byl její muž.


Hunter držel Destinino bezvládné tělo v náručí. Trhalo mu to srdce na kusy, vidět ji, jak trpí. Ale jak říkal medik, vzpomínky si budou drát cestu na povrch dost bolestivě. Pokud se vůbec proderou.


On ji potřeboval k životu. Potřeboval její život k jeho smrti. Sklonil se a políbil ji na světlé čelo. Pak se jediným pohybem - i s ní v náručí - vyhoupl na nohy a vydal se k obrovskému rodinnému paláci.


Snad je jeho adolescentní pokoj stále tam, kde býval.

*Líbila se Vám kapitola? Doufám, že ano, i když je pravda, že povídka má poněkud rychlý spád :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 15. června 2014 v 20:28 | Reagovat

Skvělá kapitola. A strašně moc se mi líbila věta: Potřeboval její život k jeho smrti. Je to úžasný! :33

2 Adelaide R. Adelaide R. | 16. června 2014 v 15:38 | Reagovat

[1]: Děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama