Zasnoubená se Smrtí 6

19. května 2014 v 12:02 | Adelaide R. |  Zasnoubená se Smrtí
Ahojte,
opět přidávám další kapitolku. Zatím plánuji další 2-3, ale je možné, že jich bude méně, či více :) Jinak... Příběh o Quinnovi se již rozjíždí a doufám, že bude dost nabitý :)





Kapitola 6



Probral ji lehký dotyk ruky, putující po její líci. Ten dotyk byl tak hřejivý a přesto chladný. Tak láskyplný a ona i tak necítila nic.


Otevřela oči a zadívala se na bělovlasého muže. Svého muže. Znala ho už tak dlouho. A stejně tak dlouho jej i milovala. Určitě věděla, že s ním chtěla potomka. Dcerku. Dítě, které bude mít ebenově černé vlasy a stejně zbarvený pohled…


Usmála se na něj. Věděla, že se o ní bojí, neboť poslední dva dny je jako "chodící mrtvola", což je v Pekle docela častým výjevem.


"Už zase se ti zdál ten sen?" zamručel a pohladil ji po rameni. Instinktivně ucukla. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsou již svoji a kolikrát spolu spali, jeho dotyk v ní nevzbuzoval touhu. Nechtěla se s ním milovat.


Proto také posledních pět dní respektoval její přání a do postele ulehával až když ona usnula. A když spala… přicházely k ní sny, ve kterých ji do své náruče tiskl vysoký muž - až vražedně podobný Nexusovi. Jenže tenhle muž… nenáviděla ho a milovala. Toužila po něm i jej odmítala.


Její city ve snu byly tak rozporuplné, ale živé, že si téměř přála, aby pro ni ten temný rytíř přišel a odnesl ji do svého doupěte.


"Ano," odpověděla mu po hodnotné chvíli ticha. Nehodlala mu ale říct, co všechno se v tom snu odehrávalo. Nechtěla, aby vědět, že od té doby, co se jí zdá o temném princi, netouží po nikom jiném.


"Zapomeň už na něj," rozhněval se jindy klidný Nexus. "Já jsem skutečný, on není. Chci abys byla má, ne jeho. Nehodlám se s nikým dělit!"


Destiny se stočila na bok, zády ke svému muži. Nikdy na ní nezvýšil hlas. Nikdy jí nic nevyčetl. A nikdy se netvářil tak zklamaně.


"Pokusím se, drahý," zašeptala potichu. Svíravý pocit na hrudi se ještě více utáhl. Jako by jej ta slova ani nebyla hodna. Už mu nepatřila.


Nexus jí pohladil po boku, těsně nad místem, kde končila její noční košilka z černého hedvábí. "Měla bys vyjít z pokoje. A teď," pohladil ji po hlavě, "vylez z postele. Musíš se na snídat a vzít si léky…"


"Nechci je!" zaprotestovala zděšeně. Pouhá představa, že musí znovu pozřít tu hnusnou tekutinu, jí obrátila žaludek.


"Musíš," řekl rozvážně Nexus. Na tónině jeho hlasu a pomalém mluvení, bylo jasně znát rozhořčení. "Pamatuješ si doufám, co říkal lékař."


"Ten starej dědek…" vykřikla a rozhodila rukama. A v tu chvíli… byla by přísahala, že slyšela ten známý hlas. Že slyšela, jak křičí její jméno…


Rychle zavrtěla hlavou a posadila se. "Opravdu to nechci. Pokaždé, když tu látku pozřu, je mi na zvracení a cítím se… prázdná."


Nexus se zamračil. Nekladla mu odpor nikdy před tím, vždy poslouchala a plnila jeho přání a on k ní byl milý. Nechtěl ani, aby v době svého skonání plnila manželské povinnosti.


"Vezmeš si léky, Destiny," jeho hlas nabyl podivného tónu. "Poslechni mě, prosím…"


Destiny vzpurně stiskla rty a zakroutila hlavou. Říkala mu pravdu. Pokaždé, když dostala svou denní dávku léku, připadala si, jako by zní něco vyprchávalo. Jako by ztrácela kus sebe samé.


"Vezmu si jej večer," povzdechla si. "Dnes bych se šla ráda podívat do zahrad. Slíbil jsi mi, že mne tam vezmeš, až mi bude lépe."


Nexus se zhluboka nadechla a poté se mile usmál. "Pokud si ho ale opravdu vezmeš!" zahrozil jí prstem a natáhl k ní ruku. Pak se sklonil s jasným úmyslem políbit ji.


Přísahala by, že její srdce v tu chvíli přestalo bít. Pouhá představa jeho rtů na její… otřásla se. "Ne, drahý…" odtáhla se. "Prosím, já… ještě nemůžu…"


Přísaha by, že to, co se zalesklo v jeho očích, bylo zklamání. Vše bylo ale dokonale ukryto za laskavým úsměvem. "Jednou to opět dokážeš," zažertoval zvesela. "Teď pojď, ukážu ti zahrady…"


Pomohl jí vstát a obléct si župan, stejně černý jako byla košilka. Pak vyšli na terasu z černého mramoru, z níž byl výhled na rozlehlé centrum Pekla. Kdo by čekal škvařící se mrtvoly a blouznící duše, byl by zklamán. Peklo bylo vlastně jen obrovské velkoměsto laděné do černé barvy. Obloha zde byla však modrá jako safíry a slunce žhnulo narůžovělým světlem.


Bylo tu vše, od parků, po zábavní centra a školy. Jediné, co tu bylo odlišné, bylo obyvatelstvo. Polovinu tvořili démoni, druhou lidé. A ano, bylo tu přelidněno. Proto bylo zařízeno několik opatření - zaprvé můžete být znovu narozeni, za druhé vás nedobrovolně vyhostí, za třetí se vaše duše rozplyne do říše Věčných snů. Ale to nejkrásnější tu byl palác krále Pekla.


Tahle obrovská budova stála přesně uprostřed města a byla postavena z toho nejčernějšího kamene. Jednoduché linie se doplňovaly s antickým zdobením a různobarevným zahradám, jež stavbu obklopovaly.


Právě do jedné z nich mířili. Různobarevné rostliny se pnuly přes sochy od sochařů z různých období historie. Poznala sochu Davida - jen v mnohonásobně větší velikosti. Objevila fontánu, připomínající tři sudičky. A to nejkrásnější v zahradě byla socha jejího muže ve dvou provedeních. A právě ta druhá socha vyobrazovala muže ze snů, co ji navštěvoval. Byl dokonalý ve všech ohledech. Právě tady ráda sedávala a přemýšlela, jaký by asi byl, kdyby se s ním setkala na živo.


Cítila, jak se Nexusův stisk na její paži nepatrně zesílil. "Jsi v pořádku?" sledoval dráhu jejího pohledu. "Nechceš jít raději domů?"


"Ne," zasmála se, "jsem v pořádku. Já jen, že se tu cítím tak… zvláštně. Je to nádhera."


Nexus se usmál a dále nic neříkal. Jenže jeho oči byly jako zrcadlo a kdyby se mu do nich teď podívala, viděla by jen smutné jezero.


~~~


Zabiju ho!" křičel Hunter v dračím brlohu, kam se uchýlil poté, co se mu jeho žena vypařila - a to doslova - z náručí. "Bude potřebovat mou esenci, ale jestli ho jen napadne na ní sáhnou… Do hajzlu, já z něj udělám kastráta!"


Toraa, která doposud seděla na obrovské černé pohovce, zvedla oči a zavrčela. "Můžeš do prdele držet hubu? Snažím se jí najít! Navíc, můžeš být vděčný, že jsem ti vyběhala schůzky ve snech. Morfeus (bůh snů, pozn.) si za to vydupal schůzku. A já opravdu nestojím o sex s nadrženým bohem snů!"


"Je to moje žena!" zavyl zoufale a sedl si na pohovku. Pak opřel lokty o kolena a položil si hlavu do kolébky, kterou jeho ruce utvořily.


"Ještě nedávno jsi to byl ty, kdo se vztekal, že ji nechce," odvětil mu klidně Gideon. "Sice tu potvoru máme chuť zabít - jen občas -, ale furt patří k nám."


"Jo," zazubil se Gabriel, "nebýt jí, skončím s nějakou jinou mrchou. A díky bohu za tuhle."


Amelissa se na něj zahleděla s hrozbou v očích. "Děláš si, sakra, srandu, že? Protože jinak tě, lásko, čeká měsíc na zemi."


"Víš, že žertuji," obhajoval se spěšně, "za nic bych tě nevyměnil!"


"Destiny nám sice pokazila krásný lidský život, ale my jsme spokojení, tedy skoro všichni z nás. Vím však, že má druhy pro každého z nás… a pokud je teď v nebezpečí, uděláme všechno, abychom ji dostali zpět k nám. Kam patří." Gideonova slova se dotkla Hunterovy slabiny.


Ano, ta ženská uměla být pěkná potvora a dělala mu naschvály, ale on ji i přes to… "Miluju ji," vydechl, zcela omráčen tím zjištěním.


"Dobrej postřeh, Smrtko," poplácala jej po rameni Toraa, "řekni nám něco, co jsme ještě nevěděli."


Další dva posluchači, Quinn a Lucien, se na Huntera zamračili. "Ta holka mě sere, ale opravdu, ubliž jí a je mi jedno, že jsi zubatá, skončíš v příkopě," vrčel Lucien. Quinn jeho slovům jen přikyvoval.


"Máš něco?" zeptal se po chvíli Toray. Všichni v doupěti už věděli, že Destiny darovala Toraře kus sebe samé, aby jí zachránila život. A proto mezi nimi vzniklo podivné pouto.


"Jo, ale je to slabý," odpověděla a zamračila se. "Myslím, že dneska už víc nezmůžu. Připadá mi, že spoj něco blokuje. A pokud hádám dobře, je to Brána, nebo nějaká silná droga."


Hunter si smutně povzdechl. "Potřebuju ji," zasmál se hrubě.
"Nejsi sám," ozval se kdosi další.

@ tak co říkáte na kapitolu? Líbila se Vám? Nebo vám v ní snad něco vadilo? S pozdravem Vaše AdelaideR.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. května 2014 v 17:00 | Reagovat

Úžasný! Mě je Huntera strašně líto.. .:OO Musíš mu Destini vrátit. Prosím! :D

2 Adelaide R. Adelaide R. | 19. května 2014 v 18:29 | Reagovat

[1]: Děkuji :D a rozmyslím si to, ale vzhledem k tomu, jak hezky prosíš... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama