Zasnoubená se Smrtí 5

13. května 2014 v 16:47 | Adelaide R. |  Zasnoubená se Smrtí
Ahojte,
takže po delší době opět přidávám jednu z posledních kapitol tohoto příběhu. Užijte si ji :)

Kapitola 5



Destiny seděla v závěsném křesle, které se podobalo fialové bublině, a s úsměvem pozorovala, jak se ti dva snaží - a prosím pěkně kvůli NÍ - nepovraždit.


Kdo by řekl, že mít v obývacím pokojí dva mužské golemy, je tak vzrušující zážitek?


"Opravdu si seš jistá, krásko, že chceš jeho a ne mě?" zvolal svou oblíbenou větu Nexus. Desetkrát za poslední dvě a půl hodiny. A stále stejná odpověď.


"Ne, Hunter mi stačí. Tenhle pan Smrťák mi stačí a to se vším všudy," uculila se a usrkla jasně modré tekutiny.


Hunter po ní šlehl pohledem. "Paní Smrťáková, neměla byste tak pít, protože já vás ještě nevytrestal!"


"A ani to neuděláš, jinak je mi jedno, který z nás se bude v Pekle smažit jako první - a ne, nedávám ti naději, Nexie," usmála se na bílovlasého muže. Kupodivu mu ta barva perfektně seděla.


Nexus se při té zdrobnělině pousmál "Ani maličkou?" zaškemral a s úsměvem sledoval, jak se Hunter hrbí.


"Ne," rozesmála se Destiny. "Ale myslím, že v mám s tebou ještě nějaké plány, proto bych tě potřebovala živého," mrkla na něj. Nečekala, že i tohle bude Hunter brát za "sexuální harašení" a posadí si ji v té "její" útulné bublině na klín.


"A furt ti nedává žádné naděje, bráško," zavrčel na Nexuse a políbil Destiny na krk. "Tahle ženská je moje a pokud to nebudeš respektovat, skončíš hodně špatně. Třeba na tvůj trůn usednu v Pekle a ze své ženy a našich dětí udělám královské potomstvo."


"Kdo ti řekl, že chci děti," odfrkla si a jen stěží potlačovala zasténání, jež se jí dralo hrdlem vzhůru.


"A kdo se tě ptal na tvůj názor, ženo?" opáčil se zlověstným šklebem.


"Dobře, dobře," vklouznul do rozhovoru i Nexus. "Takže chápu, že na tebe prostě nemám," smutně se usmál a sklonil hlavu. "Ale dej mi vědět, až budou k dostání další krasavice, jako jsi ty!"


"Doufám, že je ti jasné, že naše dcera to nebude," zařval Hunter a jeho tvář nabrala podivný odstín.


Destiny se pootočila a pohladila jej - zcela automaticky - po tváři. "Toho se bát nemusíš, žádnou dceru v blízké budoucnosti mít totiž nebudeš!"


"Jestli toho nenecháš, tak si dvě neděle nesedneš na zadek!"


Nexus se zvedl ze svého místa na pohovce a ledabyle si oprášil kalhoty. "Nechám vás dva o samotě. Tak dole na mě stejně čeká několik natěšených adeptek na královnu, takže… Zatím sbohem, bráško," Nexus zvedl ruku a zasalutoval. Během vteřiny pak zmizel.


"Takže plány do budoucna, hm?" zavrčel po chvíli Hunter, aniž by se zvedl, či dal Destiny prostor k opuštění jeho klína.


"Jo, plány do budoucna s ním zaručeně mám," uculila se. "Viděl jsi to jeho znaménko?! Ten chlap bude druhem pro mojí Torau!"


Hunter se uchechtl. "Jak jsem to mohl netušit? Co jiného by tě tak zaujalo, než někdo, kdo by mohl strávit věčnost s jedním z tvých svěřenců. Bože, Desie, ty jsi příšerná dohazovačka!"


"Jak jsi mi to řekl," zavrtěla se na jeho klíně. Do tváří se jí nahrnula červeň a rty se lehce pootevřely.


"Řekl jsem ti "Desie". Vadí ti to?" odkašlal si a opřel se dozadu.


"To jsem neřekla, jen je to takové… něžné…," broukla mu v odpověď. "Je nezvyk, když mně ty řekneš něco hezkého."


"Kdybys jednou dávala pozor," zavrčel, "věděla bys, že jsem měl chuť roztrhat tě na kusy už jen proto, že tě chtěl můj příbuzný."


"Co dodat, jsem zkrátka k sežrání," posteskla si a v očích se jí blýsklo.


"Ale jediný, kdo tě bude moci jíst," zamumlal jí do ucha, "jsem já. Je ti to jasné, ženuško?"


To slovo, to proklaté slovo z jeho úst znělo jako horká láva. Celou ji obalilo a ocejchovalo. Připadala si jako majetek tohoto muže. A absolutně nic proti tomu neměla. Ne, opravdu ne…


Pohledem mimoděk sklouzla na kámen, jež se jí třpytil na prstu. A pak… tmavě rudá kapička se dotkla světlé kůže její dlaně.


"Co to sakra," rukou si sáhla na nos a pak se zahleděla na krev, jež na ni skapala.


"Co se děje, Desie?" zeptal se Hunter potichu a když si všiml krve, jeho oči se zúžily.


Možná i slyšela, jak křičí její jméno ve chvíli, kdy se pod ní otevřela černočerná propast a pohltila ji. Pak zůstala jen křehká nevědomost a pocit prázdnoty, která ji užírala.


Poslední, co si pamatovala, byl křišťálový záblesk. Ty barvy… v ní cosi probouzely. Ale něco jí také odebíraly a ona neměla ponětí co.

*Líbilo? Doufám, že ano :) S pozdravem Vaše Adelaide R.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 14. května 2014 v 16:48 | Reagovat

:OOOOOOOOOOOO Co si to udělala?!!! Ten konec. To nemůžeš jenom tak ukončit. To ne ne ne.... Jakooo! Teď budu mít depku z toho, že nevím, co se stane dál. :D Prosím další kapitolu.... :D

2 AdelaideR. AdelaideR. | 15. května 2014 v 12:11 | Reagovat

[1]: Děkuji a rádo se stalo :D já občas ráda udělám drama :D

3 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 16. května 2014 v 14:16 | Reagovat

další!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama