Zasnoubená se Smrtí 2 - 2. část

15. dubna 2014 v 14:30 | Adelaide R. |  Zasnoubená se Smrtí
Ahojte,
takže po dlouhé odmlce opět přidávám pokračování příběhu o Destiny a Hunterovi. Doufám, že si jej užijete a pokud by někdo nevěděl, jak skončila minulá část... tady ji si ji můžete přečíst :)


Pro ostatní... Tady vám přináším slíbený příběh.


Kapitola 2 - 2. část




"A co mám říkat já? Uvízl jsem s tebou na příštích několik tisíc let a mám se tvářit, že jsem šťastný!" jeho opilostí zkalené oči se najednou zcela vyjasnily a poslední zbytek opilosti se rozplynul.

"Je čas, abych šel dělat svou práci. Kde máš tu svou obří vanu?" Na rtech se mu usadil děsivý škleb.

"Není to vana, říkala jsem ti to tisíckrát!" obořila se na něj, ale přesto se vydala chodbou ke své svatyni. Ale jelikož v tomhle domě už nic nebylo jenom její…

Rozrazila těžké dřevěné dveře a uvedla onoho svůdného barbara ke svému "zrcadlu". "Co s ním chceš dělat," zamračila se na něj. Ruce překřížené pod prsy a bojovně zvednutá brada poukazovaly na její náladu.

"Je čas vyzvednout si něčí duši. Co kdyby to byl jeden z těch uřvanejch draků?!" Destinino srdce se zastavilo. Ledový pot se přeléval přes její kůži a dolů po páteři.

"Na mé draky nesahej," řekla hlasem sotva silnějším než šepotem.

"Kdo mi v tom zabrání?" ušklíbl se a usedl vedle pozlacené kádě s nohama skrčenými v "preclíkové" póze. "Zlatíčko, ty mi nerozkazuješ," zazubil se, "ten, kdo tady dává příkazy, jsem já a budu jím já."

"Jsi arogantní," vyplivla ta slova do jeho obličeje. Takovéhle momenty nesnášela. Byly to chvíle, kdy se on - Pán tvorstva - rozhodl jí ukázat místo každé ženy. Bohové, jak si někdo mohl myslet, že mu bude vařit a prát?! Byla bohyní, ne domácí štětkou, která sloužila k vymetání prachu, praní špinavého prádla, vaření jídel a - samozřejmě - neopomenutelnému sexu. To poslední byla jediná její domácí povinnost, kterou hodlala do budoucna respektovat.

"Na mé draky nemůžeš sahat, dohodli jsme se na tom. Já nebudu oživovat tvé démony, ty nebudeš vraždit mé draky, dokud nenastane jejich chvíle. Nemůžeš porušovat pravidla, barbare!"

Dobrá, máte ji. Opravdu na něj začala ječet a hysterický smích jí bublal v hrdle - ale kdo by jí to měl za zlé? Tohle stvoření přišlo ze samého posledního kruhu pekelného!

"Taky jsme se domluvili, že nebudou žádné hádky a já pokaždé, když přijdu domů, najdu tebe, jak na mne radostně čekáš, jako věrné štěně," bručel a prstem začal rejdit v stříbrné a husté vodě. "Jak se ta věc zapíná?"

"Jestli jsi chtěl mít doma někoho takového," zavrčela Destiny, "měl sis vzít psa. Nejsem tvůj věrný sluha a ani rohožka. A moje zrcadlo není žádná voda na mytí rukou! Bože, vyndej odtamtud ten prst, ty prase!"

"Toho psa bych si klidně i vzal, ale bohužel," zasyčel a postavil se na nohy. Teď, když měl dobrých dvacet centimetrů navrch, se opětovně ušklíbl. "Bohužel jsem zachránil pubertální břečku, která se rozhodla jít vraždit démony v super uplém koženém ohozu, z něhož jí vylézaly ko-," je vrčení přerušil její vzteklý řev.

"Kolikrát ti mám říkat, že když tě někdo probodne, tak se oblečení zničí! A nevylézala mi z toho prsa, jen mi vynikl zadek!"

"To je to samé. Nemůžu uvěřit, že jsem ti vrátil duši," zabručel a podíval se jí do očí, "teď se ale není čemu divit, proč tak trpím. Tohle je prokletá pomsta osudu!"

"Já se ti nemstila," usmála se sladce a snažila se nezachvět hrůzou, když se na ni podíval. Pokud by pohled mohl vraždit… byl by on mrtvý první.

Nebyla zvyklá na prohry a nenáviděla hlavně proto, že jí byl tak podobný. Jedině s ním prohrávala. Jedině s ním toužila. Jedině on ji donutil škemrat - což je opravdu - ale opravdu - nemyslitelné. Ona byla jediné dítě svých božích rodičů a dostala všechno, po čem její duše prahla. Tedy, až na jeho hlavu. A on… on byl prokletý bastard.

Vymyslela si příběh, jež ho doslova iritoval, a vyprávěla mu, jak přišel ke svému bastardskému já. No není to sladké?

Je sice pravda, že poté skončili v posteli a ona se za to proklínala, nelitovala však jeho výrazu. Milovala jak se vztekal…

Tak počkat. Milovala? Ne, v žádném případě. Ona na něm nemilovala nic. Vůbec nic! Celého ho nenáviděla. Možná až na… Ne!

"O tobě nemluvím," odsekl a otočil se k ní zády. Bokem se opřel od ten obrovský kotel a zadíval se na stranu. "Zítra musím odjet," řekl do dlouhé chvíle ticha. "Mám na druhé straně spoustu práce, jestli víš, co tím myslím."

"Myslíš sex se šlapkama?" její sametově hladký hlas mu přejel po páteři - a nervech. Narovnal se a ramena mu ztuhla. Pomalu, téměř jako z nějakého hororu s exorcismem, otočil hlavu.

"Říkalas něco," procedil skrze zuby. V očích se mu varovně lesklo a jeho vlasy začaly vlát okolo hlavy. "Protože jestli jo… musel jsem špatně slyšet, že?"

Instinktivně ustoupila o krok vzad, ale pak se zarazila a vrátila se. "Ale určitě ne," protáhla, "se šlapkama přece spíš pořád ne? A pak lezeš ke mně do postele! Se šlapkama je to tisíckrát lepší, než se mnou, ne? Tam tě nic neváže."

Otočil se k ní a pevně stiskl rty k sobě. Rozhodně se nehodlal přiznat k tomu, že jeho "nádobíčko" pracuje pouze v její přítomnosti. Věděl to, pokoušel se o to mnohokrát. Ale nic. Zkrátka se nemohl vyspat s nikým jiným než s ní.

"Víš ty, že máš pravdu?" vlastní slova mu zněla jako ledové ostří, které mu projelo srdcem. "S nimi mě nic neváže. Nemusím se vracet a ani se s nimi hádat. Oni udělají, co já chci."

"Jdi do prdele," zavrčela a vykráčela z místnosti jako královna. Neopomněla za sebou ani třísknout dveřmi, na kterých se záhy objevila zubatá prasklina. S nervy, napnutými k prasknutý, si zajel rukou do vlasů. Ta ženská ho přivede jednou do hrobu.

A jako by toho nebylo dost, ostré bodnutí mu projelo hrudí. Nemusel se ani dívat, aby zjistil, co se děje. Zkrátka teď potřeboval, aby mu skočila do postele a on mohl bezbolestně žít dál.

Vydal se za ní plný odhodlání a když ji našel, jak sedí na gauči a její tóga na hrudi začíná prosakovat krví a i přesto se tváří jako by nic, projela jím vlna chtíče.

Což se stávalo pokaždé, když na ni pohlédl - ale to byl pouhý detail.

"Pojď," natáhl k ní ruku. Neočekával, že jej pošle do zářných končin. A už vůbec ne, že mu odsekne něco o gigolech. Kdo by se mu mohl divit, když si ji přehodil přes rameno a odnesl do ložnice? A kdo mu to bude vyčítat?


Nenáviděl se za to. Přeci jen k ní mohl být něžnější, ale tohle v něm vyvolávala ona. Jen ona ho dokázala vytočit a záhy donutit po ní toužit.

@líbilo se vám pokračování? Vaše Adelaide R.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 15. dubna 2014 v 19:52 | Reagovat

Ta otázka: Líbilo se Vám pokračování? :DDD To je hodně blbá otázka
§ Jasně že se mi to líbilo! Je to skvělá povídka a vždycky mě strašně rozesměje a já ji prostě miluji! Jsi skvělá a tahle povídka je taky skvělá :) :D Nějak často říkám slovo skvělá..nevadí. xD

2 adelaidebooks adelaidebooks | 15. dubna 2014 v 19:56 | Reagovat

[1]: Děkuji ti :D No, budu si to pro příště pamatovat :D A to opakované slovo - komu to má vadit? :D ještě jedou díky :D

3 Mayline Mayline | Web | 17. dubna 2014 v 15:04 | Reagovat

Moc hezká povídka! :) Je napsána takovým super osvěžujícím stylem a člověk se u ní i zasměje! :) SUper, jdu přečíst další díly! :D

4 Adelaide R. Adelaide R. | 17. dubna 2014 v 18:31 | Reagovat

[3]:Děkuji mockrát za kompliment :D Budu jen ráda, když se povídka zalíbí i na dále :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama