Zkrocení vášně 13

2. března 2014 v 16:24 | Adelaide R. |  Zkrocení vášně
Ahojte, takže po týdnu mé nepřítomnosti, kdy jsem byla na prázdninách, přidávám další kapitolku ZkV. Doufám, že si ji užijete. P.S. Nový vzhled ukrývá i další povídky ze série Znamení hříchu Mrkající
S pozdravem Vaše AdelaideR.


Kapitola 13




Gabriel ležel na zádech a řval. Cítil se podvedený. Zneuctěný a - do hajzlu - jako roztrhaný na kusy - právě teď, v přímém přenosu nějaké zvrhlé televize.

"Kurfix!" zařval znovu. "Do hajzlu! Přestaň s tím už, ty psychicky labilní fúrie!" Tělo se mu zkroutilo pod dalším náporem doslova žhnoucího železa, které se mu valilo žilami. Jestli tohle přežije - ohne Amelissu při první možné příležitosti přes koleno, nebo si ji odnese pryč. Do nějaké temné, zatuchlé jeskyně, kde je nikdo nebude hledat.

A zabaví jí veškeré oblečení.

Zhluboka se nadechl a vyloudil ze svého hrdla hlasitý, neúplně lidský, řev. Jeho zvíře se dralo na povrch. "Zastav to! Dělej! Zabiju tě!" ječel a vrčel zároveň.

Byl prvním na řadě. Šel první kvůli své cti. A teď toho setsakramentsky litoval. Ale když bude první… Amelissa o něj bude třeba že i pečovat…

Mučivá vlna bolesti se jím opět prohnala. Téměř podlehl svodům a omdlel, ale to velcí zlí chlapi nedělají, že?

Zalapal po dechu a připravil se na další sérii utrpení. Tentokrát ale nepřišla a tělem se mu naopak valila utěšující lavina moci. Navíc, v zadu v hlavě, tam, kde kdysi bývalo až skličující prázdno, se usadil jeho drak. To velké zvíře tam jen tak stálo a odráželo modré odlesky od svých bělavých šupin.

Byl nádherný. A jak bylo vidno, zřejmě i na výsost spokojený. Dokonce se zdálo, že se usmívá. Ten pohled byl tak uklidňující, že téměř zapomněl dýchat. Mezi ním a jeho zvířetem se po tisíciletí utvořilo pouto. Teď bylo zvíře a jeho majitel jednou osobou. Spojeni stejnou touhou. Stejnými pocity.

"Nemysli si, kurva, že jsem zapomněl na tu tvou vraždu," zavrčel po chvíli, když už opět dokázal přemýšlet. "Tohle do prdele bolelo! Chtělas mě zabít?!"

Toraa se rozkročila vedle jeho těla. "Měl bys držet hubu a poslouchat, ale je mi příjemnější, když mám s kým si povídat. Navíc, nezabiju svou rodinu hned druhý den, že?"

"Jsi zvrhlá!" zařval na ní a vyškrábal se na kolena. "Prý to bude krapet bolet! Už tě někdo rval na kusy, když jsi byla při vědomí?! Mě sakra že jo!"

"Pokud tě to utiší," ozval se vedle něj ženský hlas, "mám chuť tě políbit. Hodně dlouho a hluboko."

Otočil hlavu na stranu a zadíval se do těch nádherných modrých očí.

Ta ženská ví, kdy přijít na scénu. Rozpřáhl paže. "Jen do toho. Jsem svolný ke všem tvým hrátkám, které zahrnují jen mě a tebe."

"Stačí," vyřkla Toraa slova, která žádný muž nechtěl slyšet. Bože, proč že tu ženu poslouchá?

Toraa udělala dva kroky. Obří dračí křídla se za ní roztáhla. Černošedé šupiny se zlatým popraškem měly tři metry v průměru. Zbytek jejího těla byl lidský…až na pravou polovinu tváře a pravé oko. To zaplálo nelidským oranžově-rudým žárem a tvář pokryly stejné šupiny jako křídla.

"Teď zvedni zadek a udělej to taky," rozkázala. V oku jí zaplál oheň.

"Proč bych měl tohle dělat? Proměna setsakramentsky bolí. I když, nic nemůže být hor-," jeho slovní výlev přerušilo nelidské zařvání.

"Udělej to!" Toraařiny zuby se prodloužily. Jasná nevole zářila v lidském oku. Gabriel se postavil a povzdechl si. Nechtěl být rozpárán ještě před tím, než znovu dokáže políbit svou Amelissu.

"Dobrá, dobrá," brblal a za zavřenými víčky začal komunikovat s obludou v zadní části své hlavy. I ono s ním mluvilo. Šeptalo mu, co má dělat. Navádělo jej správným směrem. A pak zavrčelo v souhlas.

Gabe otevřel oči, které zaplály modrým plamenem. Roztáhl bílá dračí křídla a zvířecky zařval. Byl na sebe pyšný.

"Moc pomalé," usadila jej Toraa. "Takhle akorát tak přijdeš o čas. Trénuj si to a teď vypadni. Potřebuji proměnit i ostatní."

Zamračil se na ni. Ne, že by nebyl spokojený… teď alespoň mohl být s Amelissou… o samotě… zavřený… Bílá křídla začala poblikávat modře.

Zvíře bylo hladové. On byl hladový. A Lissa byla přeci jen jeho družkou. S hlasitým hřmotem zatáhl křídla a popadl ječící vražedkyni v pase, přehodil si ji přes rameno a utíkal směrem k domu.

Ze jeho zády se ozývalo hlasité skandování a pískot. Byl tohle Toraařin smích? Teď mu bylo všechno ukradené.
*Líbila se Vám kapitola?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 2. března 2014 v 16:49 | Reagovat

Já ho miluju :D Ale ty víš, že já smilstvo rád :DD

2 adelaidebooks adelaidebooks | 2. března 2014 v 16:56 | Reagovat

[1]: Děkuji ti :D Ano, vím, že ty Smilstvo rád :D

3 Calla Calla | Web | 2. března 2014 v 17:13 | Reagovat

:DDDD Tohle mi prostě neskutečně moc chybělo! :D Úžasná kapitola! :D

4 adelaidebooks adelaidebooks | 2. března 2014 v 17:37 | Reagovat

[3]: Děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama