Zasnoubená se Smrtí 1

15. března 2014 v 12:44 | Adelaide R. |  Zasnoubená se Smrtí
Ahojte, takže je to tu! Další část příběhu Destiny a Huntera. Užijte si ji :)
S přáním příjemného víkendu,
Vaše Adelaide R.

Kapitola 1





Prudký nádech ji vymrštil do sedu. Rozkašlala se a předklonila. Hlavou se při tom uhodila o cosi do hlavy.

"Neměla bys dělat tak prudké pohyby," utrousil někdo. A ten někdo… Destiny zvedla hlavu a zadívala se před sebe. Rukou si stále třela budoucí bouli a pošilhávala. Zdálo se jí to, nebo byla všude tma?

Ze vteřiny na vteřiny se temnota proměnila v černých plášť, jež měla přehozený přes hlavu. Začervenala se rozpaky. Jasně. Plášť. Jak mohla být tak blbá?

"Ještě pořád nejsi navrácena do normálu. Teď bys měla ležet a odpočívat. My oba," do mužského hlasu se vetřelo podráždění.

"Kdo jsi?" vyprskla Destiny. Její nervy - a opravdu nervy - byly v pohotovosti. Ještě pořád nikoho neviděla. Jen prapodivný pocit, že se pohybuje, jí proudil žilami.

"Hunter," ozvalo se, "ale pro všechny jsem pan Smrťák. A ty budeš brzy paní Smrťáková."

Destiny strnula. "Ho, ho, tak to prr, kdo řekl, že budu nějaká paní Smrtková?"

"Smrťáková," zahřměla automatická oprava. Bože, jak se tohle stvoření odvažuje jí tvrdit něco… takového? Snad věděla, zda se někomu zaslíbila?

"To je jedno. Smrtka jako smrtka. A teď, odkdy jsem tou paní?" vrčela a začala se zmítat. Až nyní si začala uvědomovat, že visí někomu přes rameno. A že to černé byla kapuce té obří kápě. Narovnala se. Čísi ruku těsně pod hýžděmi.

"Nemáš jinou možnost," ozval se Hunter, "tvoji rodiče byli docela naštvaní, že se dělíš o duši se Smrtí."

"Cože?!" hlas jí přeskočil o několik oktáv. Téměř přepadla přes paži, jež ji objímala, když se zaklonila, aby viděla na svého věznitele.

A pak po druhé padala, když spatřila jen částečně zakrytou kostru. Svalstvo a kůže jakoby se na ní po nitkách přichytávaly. Byl to mutant! pomyslila si v duchu.

"Jo, dělíš," zavrčela kostěná ústa. Mohla prakticky sledovat svaly, jež začaly pracovat. Vše bylo tak… divné. "Když jsem ti vrátil tvou duši, kočičko, odebralo to část té mé a naopak. A teď, jsem odsouzen k tomu, abych s tebou žil. Protože když nebudu… oba dva umřeme. Potřebuješ pravidelnou dávku mé podstaty. A já zas té tvé."

"Nevidím důvod, proč bych to měla dělat," odsekla a založila si paže na prsou. Kostěné důlky sjely pohledem právě na tu část těla, na niž upozornila. Byla by přísahala, že se svaly na krku stáhly.

"Když budu mimo tvůj dosah, nepřežiješ déle než několik hodin. Jsme spojeni. Když odejdu já, okamžitě zmizíš i ty. A abys věděla… jsme i zasnoubení," hlavou kývl k její ruce. "Tvůj otec byl tak milý, že ihned pořídil nějaké prsteny. Svatbu si máš prý zorganizovat sama. A to rychle."

Natáhla levou ruku a zamrkala. Znovu. A ještě jednou. Na prsteníčku měla černý prsten s indigovým kamenem. Prsten bohů, který daroval její otec matce při zásnubách. Natáhla druhou ruku a něžně se ho dotkla. "A tohle to," rozmáchla se po chvíli, "bude na trvalo?"

Hunter se rozesmál. "No, pokud nechceš umřít, tak jo. Budeme spolu trčet na věky věků, má milovaná snoubenko." Ironie v jeho hlase se nedala přeslechnout. A to ji naštvalo. Možná i víc než to, že je něčí snoubenka.

"Kam mě to neseš!" začala štěkat a házet sebou. "Okamžitě mne polož na zem, nebo tě nakopu a zlámu ty tvoje kůstky!" A pak padala. Její pozadí prudce narazilo do kamenné podlahy v… jejím bytě?

"Jak jsi se sem dostal?!" mávala pěstmi a s hekáním se zvedala. "Tohle je můj byt!"

"Náš byt," utrousil klidně. "Nezapomeň na to. Ode dneška se mnou sdílíš vše. Tvůj byt. Koupelnu. Kuchyň. Jídlo. Práci. A v neposlední řadě postel."

"Nebudu s tebou spát!" její hlas už dávno přesáhl vlezlý pískot. Teď už to byla nová vlna bolesti pro lidské uši.

"Nemáš jinou možnost," kostra udělala několik kroků v před. Destiny si začala uvědomovat ten fakt, že svalstvo začíná kostru obalovat, nikoli kolem ní jen poletovat. Na rukou už se utvářely i nehty a kůže. V prázdných očních důlcích teď spočívaly oči černé barvy.

"Zlatíčko," zavrčel, "jak si myslíš, že se předávají esence duší?"

Teď měla chuť jít skočit z Boží hory. Nebo se propadnou zpět do Pekla. "Bože," zasténala a zavřela oči. "Tohle je horší než Peklo!"

"Co mám říkat já? Já mám mít čas na práci, ne se zdržovat v posteli s nějakou puberťačkou! Kvůli tobě přijdu o volnost!" vztekle začal pochodovat přes pokoj. Téměř lidské ruce se dotkly holé lepky a pak se stiskly v pěst.

"Nejsem puberťák!" zařvala na něj. Její zlost už nemohla být na vyšší úrovni. "Je mi několik… je mi hodně!" Jistě, mohla mu říct, že jí je víc než tisíc let, ale byla žena a ty neříkají svůj věk… většinou. A s tou podobou k pubertálním výrostkům… nikdy tak nevypadala, ale někdo dokázal čarovat s make-upem, ona dokázala čarovat se svým vzhledem.

Ve skutečnosti měla srdcovitý tvar obličeje, světle hnědé vlasy a tmavě zelené zářivé oči. Její ústa byla plná, ale horní ret byl užší než ten spodní. A na nose měla jemný poprašek pih, který byl sotva patrný. Pleť měla broskvového odstínu a bez jediné chyby, snad až na ty zlatavé spirálky, jež se splétaly na její pravé tváři a vedly od ucha až k lícní kosti. Ale to bylo božské znamení.

Tělo měla v obou podobách stejné. Útlá postava, ale bujná ňadra, úzký pas a zaoblené boky.

A teď… ta přetvářka ji už nebavila. A nejvíc ji štvalo jeho popichování. Nadechla se a přejela rukou přes obličej. Hřejivý kov se dotkl její tváře. Jemné šimrání naznačovalo, že odstranění masky bylo dokončeno. Zahleděla se na něj s výzvou v očích.

Místo toho ale přišla o dech. Zírala s ústy do kořán na vysokého svalnatého muže s havraními vlasy a v nich zářícím bílým pramenem, který byl zapleten do copánku, olivovou pletí a - sakra že - vysokého vzrůstu. Jeho ostře řezaná tvář s nosem, jež vypadal jako minimálně jednou zlomený - ale i tak byl určitě dokonalý -, a plnějšími, přísně a zároveň i svůdně, tvarovanými rty - nyní otevřenými dokořán. Černé obočí se dokonale zvedalo nad černým pohledem očí, jež byly upřené na její tělo. Ale ona byla příliš zaneprázdněná pozorováním pekáče buchet na jeho břiše… a ty provazce svalů okolo… ji také nenechávaly zrovna chladnou. Ten chlap byl její nejtajnější a nejtemnější touha.


"Kdo do sakra jsi?!" zařvali oba najednou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KundicePlnáPříběhů KundicePlnáPříběhů | 15. března 2014 v 20:20 | Reagovat

:) Bien! Bien!

2 adelaidebooks adelaidebooks | 15. března 2014 v 20:22 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Calla Calla | Web | 16. března 2014 v 15:11 | Reagovat

:D Já prostě miluji tvůj styl psaní! Už jsem to asi psala, že? :D Ty si jedna z mála. a věř, že opravdu z mála spisovatelek, které mě dokáží rozesmát! :D A tohle bylo opravdu skvělé! :D

4 adelaidebooks adelaidebooks | 16. března 2014 v 15:23 | Reagovat

[3]: Děkuji mockrát :D Jsem ráda, že se ti můj styl psaní líbí, i když si sama o sobě ještě nedovolím říct, že jsem Spisovatelka, ale spíše Pisálka :D

5 Calla Calla | Web | 25. března 2014 v 19:56 | Reagovat

Ahoj. Jen ti chci oznámit, že mám novy blog: http://promise-hope.blog.cz

Vysvětlení na starém blogu.

6 Adelaide Adelaide | 27. března 2014 v 8:34 | Reagovat

[5]:Ahoj, dobrá :) hned, jakmile budu mít čas, si tě přepíšu :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama