Miraisie

5. října 2013 v 21:01 | Adelaide R. |  Knížky atd...
Ahojte,
takže po dlouhé době opět něco přidávám :D omlouvám se za to, ale bohužel mé tempo během školy se musí s novou látkou stále navyšovat. Proto přidávám text, který se umístil mezi deseti nejlepšími pracemi :) Snad se Vám mé SCI-FI, které nepojednává o brutální tématice, bude líbit. S pozdravem Vaše Adelaide R.
P.S.: Toho zvýraznění si nevšímejte :D ono mne chce zlobit, tak se rozhodlo protestovat proti vymazání :D


Miraisie


Stíny už dávno neměly šanci ve světě, kde slunce téměř nikdy nepřestávalo svítit. Před tisícem let byly kontinenty rozděleny, ale po obrovské přírodní katastrofě se spojily zpět do jednoho jediného. Miraisie.
Kontinent beze stínů. Nový svět, kde se všichni vyhřívali na slunci. Tedy pokud chtěli mít kůži, která by jim z těla opadávala a připomínala odlupující se barvu na stěnách.
Dovolte mi, abych vás přivítala v Miraisii. Jedinečném světě, kde je dovoleno vycházet ven pouze v noci, která trvá tři hodiny, a v malém množství i ve dne.
Naše generace byla předem připravena k novému druhu existence. Jenže nikdo z nás netušil, že se blíží konec. Pro někoho zkáza, pro jiné záchrana. Ale pro všechny záhada.
*
"Podej mi deváté sérum, Milie," požádal mne doktor. Sice to nebyl tak úplně lékař, ale co? Dokázal z pod svých rukou vytvořit hotové zázraky. Já mu říkala Zázračný kutil, neboť dokázal vyrobit prakticky cokoliv - ale to jen v soukromí.
"Tady, doktore," podala jsem mu malou zelenou tobolku, která jasně zářila.
"Hm, myslím, že by to mělo fungovat," zamumlal si a opatrně uložil tobolku na její místo. Kovová krabice se okamžitě probudila k životu a vznesla se do vzduchu. Její ocelová křídla se nám roztáhla nad hlavami a ukryla nás ve stínu.
"To je dokonalé, doktore," vypískla jsem radostí. Tenhle výtvor by mi dovolil chodit venku i ve dne a probádávat tak zapomenuté oblasti země. "Zase se vám to povedlo. Můžu to jít vyzkoušet? Prosím," dělala jsem na něj psí oči.
"Utíkej maličká, ale buď opatrná," smál se mi. Překotně jsem utíkala ven, s obrovským robotickým deštníkem nad hlavou. Byla jsem tak natěšená, že jsem zapomněla na jeho poslední výtvor - neviditelné kameny.
Sice jsem nechápala, proč tvořil něco, co stejně není vidět, ale teď, když jsem přes ně spadla a natloukla si nos, mi to připadalo jako ten nejhorší nápad pod sluncem.
Doktor se začal smát a rukou si hladit svůj plnovous. Jestli by někdo měl být na sto procent komikem… byl to on.
"Děvče, měla bys dávat pozor, kam šlapeš," pochechtával se. Už jsem se nedokázala déle mračit, a tak jsem mu jeho úsměvy oplatila. Byl to milý člověk… tedy, pokud zrovna nedostal náladu vynalézat nové a neobjevené.
"Ale doktore," zasmála jsem se, "vy byste si měl dávat pozor, kam ukládáte své výtvory, neviditelného charakteru. Co kdyby sem přišla vaše žena?"
Během vteřiny se jeho radostný výraz změnil na lítostivý. "To máš pravdu, dítě," zamumlal a popadl rozprašovač s modrou tekutinou, "Esme by se to moc nelíbilo. Nechci, aby si ublížila."
Mile jsem se na něj usmála a opět se vydala ne cestu ke dveřím. Nadšení uvnitř mne rostlo.
Naše civilizace sice byla technicky natolik vyspělá, že jsme dokázali chodit ven, ale řekněte, jak vám mohou ubohé minuty stačit k prozkoumávání? Úsměv mi na okamžik zmrzl na rtech. Moje maminka byla stejný dobrodruh, jakým jsem já. Jenže ji její výpravy připravily o život.
Já nejsem ona. Na rozdíl od ní mám doktora a vůli žít.
Opatrně jsem vykročila ven s obrovským plechovým výtvorem nad hlavou. Občas zasténal a o kousek poklesl, ale vždy se vrátil zpět do původní výšky. Ani občasný obláček, který přístroj vypouštěl, mne nezastavil. Vydala jsem se na svou dobrodružnou výpravu.
Po hodině chůze jsem dorazila k opuštěnému obydlí na kraji našeho města. Tedy, myslela jsem si, že je opuštěné, dokud jsem nepřišla blíže a nezahlédla speciální jednotky, které dohlížely na chod města a zdraví lidí, kteří vyšli ve dne ven.
Jenže, něco mi tu nesedělo. Proč byli všichni shromážděni okolo té zvláštní kopule? Hlavou mi vrtala spousta otázek, ale na žádnou z nich jsem neměla odpověď.
Připlížila jsem se blíže a snažila se zachytit útržky rozhovoru, který se na druhé straně zřejmě odehrával.
"Musíte s tím přestat… Ne, to nesmíte. Druhá strana je válečná zóna. Musíte ukrýt kostry, nesmějí se potulovat po ulicích."
Kostry? Druhá strana? Co to sakra…? Záhy se ozval hluboký hrdelní zvuk, neidentifikovatelného původu. Prudce jsem otočila hlavu do strany. S hrůzou v očích jsem pozorovala dva metry vysoké kreatury, které se plížily směrem ke kupoli.
Vlastně… pokud bych si odmyslela ty zahnuté pařáty a kovové části kostry… a přidala kůži. Dřív to museli být lidé.
Kreatury se přimkly k sobě a namáčkly se na kopuli. Zaujatě jsem pozorovala, jak je zářící masa spolkla. Rozklepala jsem se.
Pak se ale opět vynořily. Horší než před tím. Plné puchýřů a dalších kovových částí. Puchýřů plných slizu.
"Říkám vám to ještě jednou," vykřikl prosebně muž, který stál nejblíže kupoli, "zvažte, zda je opravdu nutné poslat tyhle… věci na druhou stranu. Vždyť, tam jsou také lidé!"
"Ne, majore," přidal se hlas se silným akcentem… tipovala bych ruským - inu, tohle mne naučil doktor. Baví ho učit mne o mrtvých civilizacích. "Naší povinností je poslat na druhou stranu co nejvíce vojáků. Musíme nastolit mír a upevnit vládu. Naš vládu."
"Sire, to není mír, to je diktatura. Nemůžete vyhlásit válku a myslet si, že se obejde beze ztrát ," začal muž v uniformě, ale Rus jej opět přerušil.
"Majore, já vynaložím tolik obětí, kolik jen bude třeba. Každý, kdo se nepodrobí režimu, musí zemřít."
S hrůzou jsem zjistila, že se ke mně přiblížili až nebezpečně blízko a můj kovový kryt je kapánek nápadný. Začala jsem se hbitě plížit pryč. Jenže… sledovat ty příšery bylo tak lákavé!
Vydala jsem se k budově, jež stála asi pět metrů ode mne a vykazovala známky pokročilého stádia rozkladu. Tiše, tedy, tak potichu, jak jen se to s pšoukajícím přístrojem nad hlavou dalo, jsem vplula dovnitř a oknem, které stálo po mé levici, jsem sledovala děj tam venku.
Stvůry se vydaly směrem k mrtvému poli. Mrtvé pole, to byl zbytek Miraisie, který nás obklopoval. Náš ponurý svět měl dvě části. Tu, na které mohl existovat život, a tu, na které žily jen vyprahlé suché kostry bez života.
Sledovala jsem, jak prošly přes čáru a rozplynuly se. Vypadalo to, jako by prošly skrze vzácnou vodní hladinu. Muž v uniformě a ten druhý s bradkou… Rus se přiblížil k hladině též.
Major cosi zuřivě vykládal a já se snažila rozluštit co. Bradka se k němu otočila zády a ponechala jej napospas samotě. V tu chvíli, jako kdyby vycítil mou přítomnost, pohlédl směrem k boudě. Přísahala bych, že se naše oči na pár okamžiků střetly, ale pak se pode mnou propadlo prkno a já spadla.
Noha se mi zasekla v díře a nešla vytáhnout. Zoufale jsem sebou škubala a házela, avšak bez výsledku. Pokaždé jsem se maximálně tak propadla hlouběji. Frustrovaně jsem praštila do ztrouchnivělého dřeva a s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se pode mnou propadl i zbylý kus podlahy a zvuk veselého hukotu mého kovového přítele, který se vznášel kdesi nad mou hlavou, byl posledním, co mi utkvělo v mysli.
*
Ležela jsem na chladivém betonu a sledovala kruhovitou skvrnu na stropě. Kde to jsem? V místnosti, kde jsem ležela, bylo ticho a já měla pocit, že nejsem doma. Ale kde jinde bych jinak byla?
Třeba se doktorovi nepovedl další experiment a skončil fiaskem… a proto je na stropě ta mokrá skvrna. Možná dokonce zničil vodovodní potrubí.
Ne, tak hloupý zase není. Funivě jsem se nadechla a pokusila jsem se posadit. Nešlo to. Pokusila jsem se o to znovu. Opět nic. Pokusila jsem se alespoň pohnout hlavou… a vyšlo to!
Z výhledu, který se mi naskytl, se toho nedalo moc zjistit. Bílé stěny, kovová postel a stín v rohu pokoje. Nic nevypadalo neobvykle. Jo, kdybych nebyla připoutaná, možná bych toho viděla i víc a hlavně bych mohla prozkoumat tu postavu u dveří.
Um, zarazila jsem se. Takže, připoutaná, postava u dveří a naprosto cizí pokoj… a to mi přijde normální. Stejně tak mi určitě přijde normální i ten hromotluk s injekční stříkačkou v ruce, který se blíží k mé posteli…. Do háje! Jehla ne, jen ne jehlu, prosím!
Moje myšlenky překřičely tichý hlas, jenž ke mně promlouval a uklidňoval mne. Jenže mě teď nezajímal nějaký lék proti infekci, já hlavně nechtěla tu injekci… zachichotala jsem se. Skládám rýmy, uvnitř hlavy, zatímco mne chtějí zavraždit.
"No tak, uklidni se, děvče," pokračoval hlas, tentokrát však zněl uraženě a snad i kapánek naštvaně. "Bože," zamumlal si spíše pro sebe, "to na druhé straně plodí jenom fúrie?l"
Zarazila jsem se. "No dovolte," vyprskla jsem a naprosto zapomněla na muže, který mi právě zaváděl injekci do levé paže. "Já vám dám fúrie, pane. Já nejsem žádná fúrie, jsem studenkou našeho vynálezce!"
"Ještě lepší. Jenom já můžu zachránit blázna," odfrkl si a začal odvazovat moje kotníky. Polehoučku postupoval až k mým ramenům. Najednou jsem se cítila příjemně uvolněná a rozesmátá.
"Víš, že máš pod nosem takovou divnou věc?" zachichotala jsem se. "Vypadá jako prasečí lejno… jen v menším a řidším vydání."
Muž si znepokojeně otřel oblast pod nosem a podíval se na svou ruku. "Krém," zašklebil se. "Pěkně smradlavý krém," odsekla jsem, když se mi ten odporný odér dostal do nosu.
"Jo, tady v pouštích nic jiného nepomáhá. Hlavně ne od chvíle, kdy byl zapojen Okulár. Ničí se pokožka… a to hodně rychle."
V hlavě se mi roztočila kolečka. Snažila jsem si dát všech pět dohromady… ale nešlo to. Povzdechl si. "Okulár, to je ta velká koule, která plodí příšerky. Víš, takové ty věci, co dříve byly lidmi… ale teď už jimi nejsou."
Okamžitě jsem zrudla. Bože můj, jak jsem si to nemohla nedát dohromady? "Jo, chápu. Nic se-," můj projev přerušil vysoký pisklavý zvuk, linoucí se z krabičky, jenž visela na zdi.
"Je to tady," zašeptal vzrušeně, "konečně, čekal jsem na to dost dlouho."
Aha, a to jako na co? Neuvědomila jsem si, že jsem to pronesla nahlas… to přišlo až ve chvíli, kdy se ke mně otočil čelem a odsekl: "Odplata!"
"Odplata?" zeptala jsem se a rozeběhla se za ním. "Jaká odplata? Odplata za co?" Hlava se mi trošičku motala, ale nohy mi v pohybu zatím nebránily… možná jen trošičku. Urputně jsem se snažila nevnímat to, jak nebezpečně se klepaly a připomínaly rosol.
Muž vztekle zavrčel. "Nemůžeš být chvíli zticha? Docela se divím, že tě ještě nepřeměnili na Kostru. Byla bys neporazitelný soupeř!"
"No dovol! Kdybys mne neunesl, tak si nestěžuji! To jste všichni na té… jakže to bylo…Ha! Druhé straně tací hulváti?"
Muž se zarazil a otočil se. Vrhl mým směrem dravčí úsměv a udělal krok směrem, odkud jsme přišli. Takže ke mně! "Tak a dost, slečinko, tady žádní hulváti nejsou a věř mi, nikdo by se neradoval z toho, že ti zachránil život méně než já. Takovouhle blondýnu by nikdo nechtěl!"
"Já nejsem blondýna," prskala jsem, "to je hnědá ty barvoslepče!" Najednou jsem prudce narazila do stěny a hádejte, kdo mne tam strčil. Ten neotesanec z Druhé strany! "Hele, co si to-," opět jsem byla přerušena. Tentokrát však dlaní přiloženou na ústa. Zuřivě jsem se zadívala do jiskřivý modrých očí mého "držitele".
"Ticho," zašeptal mi do ucha, "dostali se dovnitř. Jestli nás uslyší, zabijí nás." Než jsem mohla udělat - inu - cokoli, prohnaly se okolo nás tři Kostry. Zuřivě kroutily hlavami s ocelovými čelistmi ze strany na stranu a slepě se rozhlížely okolo sebe. Nakonec vyběhly ven a nechaly mne napospas slepým úvahám.
"Když budeš potichu, nic se nestane. Jsou slepí, ale ne hluší, už chápeš?" Vypnula jsem hruď a zasalutovala mu.
"Chápu, kapitáne!" Zasmál se a chytil mne za loket. "Pojď, musíme se něčeho zbavit."
Opatrně jsme našlapovali a prodírali se tunelem plným pavučin a hlavně… tmy. Každou chvíli se mi něco dostalo na obličej a občas jsem i prskala, abych ten nepořádek dostala pryč ze svých úst.
Po další půl hodině jsme došli na místo, kde byla ve stropě, mně velmi povědomá, díra. "Tady je žebřík, vylezeš po něm nahoru, já tě budu následovat. Neboj, budu jistit, abys neupadla," přerušil tich, o kterém se nedalo říci, že bylo nepříjemné, ale ani příjemné.
Uposlechla jsem a po rozvrzaném žebříku se vyškrábala až nahoru. Za pár vteřin se vynořila hnědovlasá hlava. "Budeme se muset dostat támhle k tomu plotu. Pak jenom zapojíme pár kabelů, které jsme už předpřipravili na jedné z nočních výprav s armádou Druhé strany. Pokud se zničí Okulár… svět by se měl vrátit k normálu."
Přikyvovala jsem a snažila si rozvzpomenou, proč mu s tím vlastně pomáhám. Proč? Chtěla jsem jediné, zpět k doktorovi a jeho šíleným výtvorům. No, možná bych mohla chvíli zůstat s tímhle bláznivým krasavcem, posteskla jsem si v duchu.
Ani jsem nezaregistrovala, že se začal plížit ven, ale jakmile mi to došlo, prakticky jsem k němu napůl dopadla a napůl doběhla. Pšoukající zvuk, který se najednou rozezvučel, mi vytvořil na tváři úsměv. Můj superdeštník je zpět.
"Ježíši, co je tohle za křáp?" zděsil se muž. No, děsit se může, ale urážet mistrovské dílo mého doktora ne! "To není žádný křáp, ale neuvěřitelné a kouzelně magické dílo mého doktora!"
"No jasně," uchechnul se. Dál už jsme neprohodili ani slovo, ale chuť vysmát se mu za to, že se schovává ke mně pod ten "křáp" byla víc než jen silná. Byla absolutní. Jenže když jsme dorazili na místo určení, vyprchala.
S hrůzou v očích jsem sledovala hordy kabelů a různých spojů. Tak tohle je moje peklo! "Tak a teď babo raď," mrkla jsem na něj.
Mile - kupodivu - se usmál a popadl zelenou gumovitou věc. "Tohle jediné, je kabel, který hledáme, zbytek jsou nefunkční věci, které se používaly před dávnou dobou. Myslím, že je to dokonalé. Kdo by si pomyslel, že základně vyvinutá civilizace, jako byla ve 21. století vymyslí něco takového?"
"Kdy?" Nechápala jsem o čem to mluví. Jaká civilizace a století? Zamračil se. "Vy jste se o tom neučili?"
"Učili? My se neučíme, školy jsou zakázané. Občas mi to přijde nefér. Chtěla bych se vzdělávat."
Jeho zamračení se prohloubilo. "Teď je to jedno, musíme si pospíšit. Máme jen jeden pokus." Pokývla jsem hlavou a lapila gumový kabel. Rychle jsme jej zapojili - tedy jen on - a natáhli až k chatce. "Rychle se schovej, za chvíli tu bude ohňostroj," mrknul na mne.
Bože můj, tohle je zase co? Ten chlap má občas perfektně nesmyslné výrazy. I přes svůj vnitřní údiv jsem jej uposlechla a zalezla do chatky. Oknem jsem pozorovala, jak cosi vyťukává do svých hodinek a pak utíká zpět ke mně.
"Raději se skrč," varoval mne, "bude to pěkná rána." Oba jsme se krčili před oknem a pozorovali, jak se zelená guma rozzářila. Červená barva se rychle dostala až k Okuláru a pohltila jej. Během vteřiny se ozvalo tiché puf. Zarazila jsem se. "To má být jakože ono?"
Muž mne nevnímal a dále zkoumal obraz v dálce. "Ne," ukázal prstem, "tohle je ono."
Otočila jsem se a sledovala stoupající mlžný opar, který se začal rozprostírat po celé Miraisii, tedy té části, na které jsem žila. Jakmile bylo vše zahaleno v mléčné pokrývce, ozvala se hlasitá rána a rudý opar prořízl ono - na pár chvil - klidné prostředí. Vlna energie nás povalila k zemi, ale jediné, co jsem vnímala byl onen záhadný muž, který měl svou ruku přehozenou přes můj pas.
Jeho hluboký smích způsobil, že mi po páteři přijel mráz. "Povedlo se to! Konečně se obě poloviny zase spojí!" Než jsem se nadala, políbil mne. "Vítej doma, Milie," zašeptal.
"Jak to, že mne znáš?" zakabonila jsem se. Já neznám ani jeho jméno a on si mne dovolí oslovovat jménem a líbat?
"Oh, já zapomněl, ty mě máš radši jako bláznivého vynálezce, nebo mírumilovného kapitána královské armády."
Můj doktor? Ten kapitán, který se jim snažil zabránit v útoku na Druhou stranu? Nechápala jsem o čem to mluví. Doktor je přeci starý a kapitán byl docela mladý a on je něco mezi. Asi tak o pět let starší než já.
"Teď si s tím netrap hlavu," zazubil se a chytil mne za ruku, "raději se pojď podívat na svůj nový domov."
Ve chvíli, kdy jsme opustili malou boudu, spadla mi brada. Vysoké budovy, které sahaly až k nebesům, létající přístroje a tunely, jež vše spojovaly, a spousta, ale spousta zeleně, kterou jsem prakticky nikdy neviděla. Byla to nádhera.
"Vítej doma, tuhle krásu nám Okulár před několika sty lety vzal, ale ti, kteří byli odebráni do tohoto ráje, o něj pečovali a dále jej rozvíjeli. A nyní, naše drahá Milie, tvoje matka by se s tebou ráda setkala."
Stála jsem a jeho slova vůbec nevnímala. Stále jsem jen hltala krásu svého okolí. "Hej, drahoušku, zavři tu pusu, nebo ti do ní něco vletí!"
Otočila jsem se. "Mami? Co tady děláš? Ty jsi živá?" "A proč pak bych neměla být? Jen jsem se vrátila domů. Někdo to tu musel dát do pořádku. A kdo jiný je lepší než královna?"
"Kdo?" zírala jsem na ni. "Drahoušku, dovol mi ti představit tvého ochránce, Erika. No a pokud osud dá, snad i manžela?"
"Je mi devatenáct, nechci ho. Je otravný." Zakabonila jsem se. Konečně se dostanu ze spárů jednoho pekla a dostanu se do druhého.
"Nevím, kdo byl víc otravný, jestli ty, nebo tvoje hloupost," odsekl a otočil se ke mně zády, "nemůžu si ji vzít, je to blondýna."
Naše hádka nás doprovázela celou dobu, kdy jsme mířili spolu s dalšími tisíci lidí do nového světa. Té pravé Miraisie.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama