Na hraně

15. června 2013 v 23:41 | Adelaide R. |  Knížky atd...

Ahojte,
přidávám sem příběh, který jsem zasílala do soutěže. Sice jsem se umístila 48. z vybraných 50. nejlepších, ale hlavně, že jsem nebyla poslední :D Tohle je zkrácená verze. Původně měl příběh asi 10 str. v polovnině, kterou tady najdete u řeky Ganga. Snad se bude líbit.
Vaše Adelaide R




Jmenuji se Hateya Morte a budu vám vyprávět svůj příběh. Příběh o vzestupech a pádech. O životě a smrti. Příběh, který změnil životy druhu, kterému se přezdívá La Morte.
Kdysi dávno totiž neexistovali bohové a nad lidmi držela stráž pouze prastará síla, které se přezdívalo jednoduše Smrt. Ta, po nástupu prvního boha Chaose, odešla do Mezisvěta - jednoduše řečeno na onen svět.
Jenže, jak už tomu bývá, bohové se stali zhýčkanými rozmazlenci a rozházeli váhy života a smrti. Nastala krize a lidstvu, jako takovému, hrozila záhuba. Tehdy byla Smrt nucena opustit své útočiště a zasáhnout.
Vytvořila mrtvou rasu La Morte, která rozsévala zkázu a záhubu tam, kam vstoupila. Po neutuchajících bojích s bohy, kteří se pokoušeli novou rasu zničit, se jim podařilo jen zčeřit hladinu a z mrtvých válečníků udělat živé mrtvoly. Ani nepomýšlejte na termín "zombie", můj lid i já ho nesnášíme. My totiž nejsme ani živí, ani mrtví. My jsme rovnováha.
Postupem času jsme splynuli, jak se říká, davem a ani nepomysleli na to, že by se naše životy mohly ještě více zamotat.
Moje matka byla něco jako královna nesmrtelných. Vedla nás a chránila jak nejlépe uměla. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, jak se všechno může, doslova přes noc, zhroutit jako domeč z karet.
Skromná Smrt nám připravila dar k nezaplacení. Možnost mezi životem a smrtí s tou nevýhodou, že nikdo z nás nevěděl, kdy nastane ta chvíle, kdy buď odejde na věčnost, nebo okusí život.
Inu, její dar nás uvrhl na hranu. Hranu života a smrti.
Jenže pak nastal zlom a Stvořitelka vdechla život tomu nejhoršímu z nejhorších, které zná svět pod jménem Adolf Hitler.
Ten započal hromadné vyvražďování Židů, kteří podle něj stáli za pádem Olympanů. On ale obviňoval z pádu rozmarného božstva i nás, La Morte, svůj vlastní lid, a tak začala genocida. Naše hromadné vyvražďování…
*****

Do nosu a plic mi vnikal těžký plyn. Těla mrtvých mužů, žen i dětí se začala pomalu hroutit k zemi. Bezvládná těla bez života až komicky připomínající hadrové panenky. Mou hlavní prioritou však bylo to, že zde nebyl ani jeden nemrtvý. Možná to zní sobecky, ale mne leží na srdci hlavně život mé rodiny. Stejně jako ostatním obyvatelům planety…
Sesunula jsem se po zdi dolů a pohledem přejížděla po té hrůze. Téměř jsem nezaznamenala tu změnu ve vzduchu. Plyn pomaličku unikal. Po další půl hodině se dveře otevřely a ozvalo se znechucené odfrknutí v němčině. Ti hlupáci si myslí, že jim nerozumím, a tak mne slova "ONO to ještě žije" neurazí.
Pěkně vypasený omyl, kluci! Já ještě žiji a právě se cítím pěkně uraženě a hlavně unaveně. V táboře jsem již tři roky a stala jsem se svědkem toho nejhoršího, co kdy spatřilo světlo světa. Každý den několik desítek vězňů odvedli a nikdy nepřivedli zpět. Tedy až na nás. My jim dost znepříjemňujeme zabíjení.
Jeden z vojáků mne hrubě popadl za paži. Po takové době už jsem slovu "hrubý" již dávala nový význam - jemný. Jinak se to naznačit nedá. Krutost, jakou obsahuje můj neživot za poslední ti léta, by musel člověk zažít, aby chápal.
Jeden z uklízecí čety si slovně ulevil a plivl mi do tváře. Oplatit mu to by zabralo až nechutně mnoho času, nemluvě o důsledcích, které se zdály ještě větším mařením. Po minulém incidentu, kdy jsem byla nucena strávit půl dne prostřelování mého těla, jsem se již ponaučila. To totiž nepatřilo do středu mých zájmů.
Vyškrábala jsem se na nohy a zamumlala urážku ve staré řečtině. Ano, mluvit jsem neměla. Jeden z vojáků mne kopl do žeber tak silně, až jsem odletěla na druhou stranu, ke dveřím od komory. V mé noze hlasitě zapraskalo. Nejraději bych ho roztrhala na kusy a ostatky pak rozházela po tomto kampusu.
Neříkám, že mým koníčkem bylo zrovna zabíjení. Já se nerada mstím, ale i ve středověku jsem prožívala menší bolest a to mne upalovali na hranici. Upalovali. Mučili. Opakovaně roztrhávali mé tělo na čtvrtiny, a dokonce se našli i tací jedinci, že se mne před smrtí pokusili znásilnit.
Zhluboka jsem se nadechla a protáhla si páteř. Menší poškození kostí a vnitřností se už samo uzdravilo. Noha se mi stále neuzdravila.
Vojáci začali všechna těla házet na hromadu. Ne že by ji potom sami uklidili, na to měli nás. Přece by si nezašpinili ručičky, nebo snad i ty jejich nažehlené oblečky!
Při cestě z komory si, samozřejmě, neodpustili jen tak pro zábavu kopnout do mého těla. Ignorovala jsem to a dál seděla na podlaze, pozorujíc nebohá lidská těla bez života. O pár okamžiků později dovnitř nahnali desítku Židů.
Všichni ti chudáci se automaticky vrhli do práce a tahali těla svých přátel do jámy -tak se říkalo tomu, kam se házely mrtvoly. Jeden z mužů si mne povšiml a do ruky mi nenápadně strčil papírek. Tenhle muž tu měl ženu, která nosila pod srdcem dítě.
Chudáci ani nevěděli, že se právě vydali do rukou smrti. Takhle končili všichni, jež si zavolali k odklízení. U jámy je postříleli a odkopli. Proto ten vzkaz.
Jeho obsah byl více než výstižný a já se rozhodla dát tomu nebožákovi své slovo. Nepatrně jsem se k němu přiblížila. Postřehl mou blízkost a podíval se na mne s otázku v očích. V odpověď jsem pokývala hlavou a zašeptala: "Dávám ti své slovo," pak započala další část vyvražďování a koncentrační tábor byl zase o pár jedinců chudší.
I vojáci už tušili, že by na mne jen zbytečně plýtvali náboji, proto mne odvedli zpět do pokojů. Před budovou si neodpustili ránu pažbou pušky, přímo do mé tváře. Hajzl jeden! Ten nos jsem měla zlomený už nejméně pětadvacetkrát za poslední tři týdny.
Jakmile jsem se dostala do budovy, vydala jsem se hledat tu ženu. Byla tam. Ležela na zemi v kaluži krve s maličkou kuličkou v náručí. Z posledních sil zašeptala děkuji, chvíli na to odešla do věčných lovišť.
Inu, maličký, právě jsi získal novou matku, která tě bude ochraňovat.
Před budovou se začal ozývat křik německých vojáků. Lidé v budově se začali schovávat a šlapat jeden po druhém. Tím jen rozvířili pach fekálií a nemytých těl. Malá kulička v mé náruči se rozkřičela.
"Neplač, maličký," šeptala jsem, "já tě ochráním." Jako by jej má slova uklidnila, přestal plakat a podíval se na mne. To malé tělíčko, celé od krve a tělních tekutin, mne pozorovala s důvěrou v očích. Nemyslitelné! Lidské děti po narození jen křičí a nechápou svět okolo.
Do budovy vtrhly ozbrojené jednotky. Tentokrát to nebyli Němci, ale osoby mému srdci blízké. Začalo osvobozování z pekla a to znamenalo jediné.
Kývla jsem na bojovníka, který u mne stál nejblíže. Klekl si na koleno pravé nohy a přitiskl si čelo ke kolenu té levé.
"Princezno," pronesl starým jazykem, "je mi to moc líto, ale bohužel to nepřežila. Vzali si život."
Zuřivost se mi rozlila v žilách. Takže matka také dostala šanci žít. Můj lid jí nyní musí opovrhovat. Sáhnout si na život je pro nás to nejhorší, co může kdokoli udělat. Ostatní jím poté povětšinou opovrhují. My jsme šťastni, pokud můžeme v poklidu dožít.
"Chápu," zamumlala jsem polohlasně. Úmrtí mé matky znamená, že mě právě jmenovali na funkci královny. K čertu se vším!
"Odveďte odtud ty lidi a dejte jim najíst. Všem," rozkázala jsem. Budovou se rozlehla ohlušující rána a po ní následovalo hlasité ženské kvílení. Z toho zvuku se mi po páteři šířilo nepříjemné mrazení.
Mou povinností nyní bylo vžít se do role královny. Jelikož jsem jiná než má matka, nenechám na holičkách ani obyčejnou lidskou bytost. Nejlíp vím, jakou bolest tu museli vytrpět.
Spolu s další rotou mé armády jsme vtrhli do zničeného křídla budovy. Na zemi leželo tělo starší ženy. Stále byla při vědomí. "Ty chránit má dcera," mumlala lámavou němčinou. Pochopila jsem to. Dneska si, holt, všichni usmysleli svěřit mně své potomky. Ženino zubožené tělo opustil i poslední zbytek života.
"Mami," vzlykala malá holčička, které mohlo být maximálně pět let. Kristova noho! Chudáci maličkatí.
Dítě v mé náruči se opět ozvalo. Tentokrát kvílelo hlady.
Nebojte se, já už vás ochráním.
Trvalo další dva měsíce než se mé armádě podařilo osvobodit tři koncentrační tábory. Spolu s vojskem Sovětského svazu a Velké Británie postupně osvobodilo i velkou část Evropy. Já se uchýlila do Spojených států.
Tam jsem nyní patřila a má armáda za tu zemi i bojovala.

*****
Pak nastala éra věčného stěhování. Povětšinu času jsme žili v deštných pralesech, tedy v jejich neprobádaných částech.
Žili jsme zde v míru s kmeny Indiánů, které nás respektovaly a někdy i nosily potraviny. Jeden kmen dokonce pomáhal s výchovou dvou maličkých dětí, svěřených do mé péče.
Nikdo nemohl tušit, že i důvěra může být vražedným nástrojem…Můj adoptovaný syn Julie zemřel, jelikož jsme důvěřovali kmenům, které spadaly pod naší ochranu. Ony si toho však nevážily a spojily se s novým druhem, který se živil životy nevinných lidí. Má lidskost odešla spolu s Juliem.
Patnáctiletého chlapce jsem milovala celým svým srdcem, ale stále mi zůstala Lierin. Ta se rozhodla zplodit potomka. Přesunuli jsme se tedy jinam, tentokrát jsme za útočiště zvolili Indii. Mám-li být přesnější levý břeh řeky Gangy…
*****
Lierin, vysílená z dlouhého porodu, mne pozorovala skrze řasy.
"Slib mi to, Hateyo," šeptala. Nemohla jsem jinak. Zaslíbení se jejímu synovi bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat.
"Dávám ti své slovo, Lierin," nadechla jsem se, "že až tvůj syn dovrší třicátého roku, stanu se jeho družku tělem i duší. Pokud tak neučiním, ať má duše odejde z tohoto světa v pokoji Nechť se Smrt stane svědkem této dohody."
Z špinavé hladiny řeky se zvedla čirá a průhledná tekutina. Z té se vytvořil obrys ženské postavy, která způsobila rozruch u místních obyvatel.
"Dala jsi své slovo, válečnice," pronesla hlubokým hlasem, "a já, jakožto tvá stvořitelka, zpečeťuji tuto dohodu. Na čest mých dětí, válečníků, živý i padlých, nechť tato dohoda dojde naplnění."
Poté zmizela stejně rychle, jako se objevila. Já vyběhla z chatrče a utíkala pryč. Pryč od Lierin. Pryč od budoucnosti.
*****
Po mém odchodu od Lierin jsem věděla jedno, už ji nikdy nechci vidět. Ji ani nikoho z její rodiny.
Jenže to se řekne, když jste dali slovo Smrti… a v centru Tokia, dva roky před dovršením smlouvy, mi stvořitelka ukázala, že ona hodlá svou část dohody splnit…
*****
Vykročila jsem z temné a zatuchlé uličky do středu města. Barvy a světla mne téměř oslepily, ale ustála jsem to. Pidi lidé na mne vrhali zvídavé pohledy a přeměřovali si můj bojový oblek.
Vkročila jsem do rušného večera a splynula s davy. Pak se stalo. Vysoký a tmavovlasý muž, kterému nemohlo být více jak třicet let, okolo mne prošel a já pocítila tlak uvnitř hrudi. Skácela jsem se k zemi a lapala po dechu. Cítila jsem síly života i smrti, jak se perou uvnitř o to, která z nich získá nadvládu. Bolest byla neúnosná, ale ten, který ji způsobil, už byl pryč. Ponechal mne v bolestech mému osudu, i když jsem si byla dobře vědoma, že to nebyla jeho vina. Můj nastávající mne ještě nikdy nespatřil, tak jak by to mohl tušit?
*****
A dostáváme se do současnosti, kde měla moje smlouva dojít naplnění. Nikdy jindy jsem si neuvědomila, jak moc balancuji mezi životem a smrtí, jako právě teď. Čas se mi krátil až závratným tempem a mé síly se nehodlaly rozhodnout, zda se mnou zůstanou, nebo mne opustí.
Naštěstí při mne stál můj přítel Aless, který mi v podstatě nahradil pečovatelku a matku. A jako nejlepší přítelkyně homosexuála mohu jen potvrdit, jak pečliví jsou při výběru oblečení…
Později jsme se vydali na průzkum "terénu" a já si stále myslela, že se do onoho domu jednoduše vloupeme.
Inu, opak je pravdou. Překvapilo mne obrovské sídlo, obehnané vysokými ploty a kovovou bránou.
Aby překvapení nebylo málo, rozhodl se Aless zorganizovat návštěvu u mého budoucího druha. Já, zase, nic netušila, ale po příjezdu tajemného motorkáře můj mozek odmítal dále pracovat…
*****
"Musíš se ke mně chovat jako k dítěti?" utrhla jsem se na Alesse, neboť mi celou dobu cuchal vlasy a nasliněným palce otíral špínu z tváře. Najednou se mi zatočila hlava a zhoupl žaludek, jenže ne tím obvyklým způsobem…
U brány, těsně vedle mne, zaparkovala černá motorka. Řidič, který byl také celý v černé, zůstal chvíli v sedle a já cítila jeho upřený pohled. Po nekonečně dlouhé minutě slezl ze svého stroje a sejmul přilbu.
Dech se mi zadrhl v hrdle. Dívala jsem se na dospělou kopii Christiana, Lierinina manžela. Zdědil modré oči a bystrost po matce, problesklo mi hlavou. Jeho temně hnědé vlasy, jež mu sahaly těsně nad ramena, měl svázané koženou šňůrkou, jako to nosila Lierin. Celkově byl velmi krásný. Kdejaký sochař by nad jeho tváří pěl ódy na dokonalost, dle mého uvážení by ale nedokázal zachytit něco tak… božského.
Sakra, co se to se mnou děje? ptala jsem se sama sebe. Vlastní myšlenky mi byly najednou cizí. To znamená, že tohle musí být…
"Ahoj, já jsem Etienn a vy musíte být ti nový sousedé," usmál se. Přísahala bych, že moje srdce udělalo trojitý kotoul vzad. Ten hlas… rozplývala jsem se.
Aless mne bouchl do zad. "Kotě, mluví na tebe," zašeptal mi do ucha. Až v tu chvíli mi došlo, že na Etienna civím s otevřenou pusou, jako bych se jej chystala spolknout.
"Hm, jo, jasně," vysoukala jsem ze sebe a poté si pokusila otřít koutky úst. Nepovedlo se. Etienn natáhl svou velkou ruku a dotkl se koutku mých úst.
"Tady jsi kousek vynechala," utrousil a otřel poslední důkaz mého ponížení palcem. Ano, byla tu ta jiskra, která mezi námi přeskočila a on to musel cítit taky, neboť sebou cukl.
*****
Pak už to šlo od desíti k pěti. Stačilo pár dní a já se do Etienna začínala zamilovávat. Jenže čas stál proti nám a již brzy se nás chystal oddělit. Nikdy jsem netušila, že nevědomost je až tak krutá…
*****
"To bylo úžasný," smál se rozjařený Etienn po návratu z kina, "ten chlap na tebe koukal jako na zjevení a pak to jeho prohlášení!"
Jeho zvonivý smích mne rozechvíval. Tak ráda bych tuhle chvíli dále odkládala, ale nebyl čas. Dnes naše smlouva končí a pokud ho nepolíbím…
"Jo, byl úplně zděšený z mých komentářů, ani se mu nedivým," přidala jsem se k němu. Pomaličku jsem se k němu přibližovala. Úsměv na mých rtech prozrazoval mé úmysly.
Etienn se naposledy zasmál, než se na mne podíval. Veselí se vytratilo z jeho tváře i očí. Nahradila je vášeň.
Pohledem sklouzl na mé rty. "Napadá mě jedna věc, která by nás oba bavila…" zašeptal.
"Hm, a co to bude," v odpověď jsem zavrněla. Čekala jsem polibek. To je přece větší zábava než…
"Monopoly?!" vyvřískla jsem. "Děláš si ze mne legraci, že? To nemůžeš myslet vážně. Monopoly jsou pro děti…"
"Tyhle jsou pro nás, pro dospělé," uchechtnul se, "dostal jsem je od táty k patnáctým narozeninám."
Po deseti minutách už jsem byla zoufalá. Smlouva má vypršet během příštích pár minut, nebo snad vteřin, má vypršet smlouva a my hrajeme monopoly!
Už jsem to nevydržela a naklonila jsem se přes stůl, zamumlala cosi jako "už nemám čas" a políbila jej.
Něco bylo špatně. Místo toho, aby síla mé tělo naplňovala, unikala mi po litrech a nakonec už nezbyla vůbec…
Přesně tři vteřiny mne dělily od života. Kdybych jej políbila o tři vteřiny dříve, tak nyní žiji s ním po boku, ale bohužel nadešel můj čas…
Zemřela jsem mu v náruči, přesně jako kdysi Julie mně.
*****
Ano, pochopila jsem, že nejdůležitější věci člověk pozbude stejně rychle jako nabude. Já přišla o tolik, že jsem se už neodvážila doufat v lepší…
Jenže Smrt si byla vědoma toho, že se můj slib naplnil, jen o okamžik později, proto se mi rozhodla dát ještě jednu šanci.
Ani ta však nebyla zadarmo…
*****
"Hateyo," zavolala na mne stvořitelka. Pozvedla jsem pohled od pnoucích se lián. Jejich vůně omamovala mé smysly. Bylo to tady tak dokonalé. Tak krásné a já se nemohla vynadívat.
"Nechtěla bys ses vrátit zpět na zem? Odejít odtud?" Odejít? Ale proč, kdo by odtud chtěl odcházet? ptala jsem se zmateně v duchu.
"Ne, nechtěla, paní," zasmála jsem se, neboť mne napadlo, zda náhodou nežertuje. Smrt se však otočila a odplula k malému jezírku.
"Pojď ke mně, dítě," usmála se. Uposlechla jsem a pomalu se vydala jejím směrem. Bílé cípy mého roucha antického střihu se při tom dotýkaly podlahy jen lehce, jako by je jakási síla nadzvedávala…
"Podívej se," ukázala na odraz v jezírku. Nebyly jsme tam my dvě, ale muž, kterého jsem neznala. Kupodivu seděl u mne v pokoji a mluvil s mou fotografií. Šeptal něžná slůvka plná lásky a já jim věřila.
"To je tvůj druh," oznámila mi Smrt, "zůstal tam dole sám. Vede tvou armádu. Tvou rodinu." Ta slova se dotýkala něčeho hluboko uvnitř mne. Něčeho, o čem jsem neměla ani tušení.
"Je mi líto, já je neznám," oznámila jsem jí. Opravdu jsem jej neznala. Alespoň myslím, že ne…
"Pojď blíž," pobídla mne, "nakloň se, ať lépe vidíš! Takhle ho ani nemůžeš poznat, z té dálky!" teatrálně si povzdechla.
Jak řekla naklonila jsem se k jezírku a ona lapila můj zátylek.
"Odpusť, ale ty patříš tam, sem ještě ne!" poté mne políbila na líci a pošeptala do mého ucha: "Neseš svému rodu dar."
Pak už jsem jen padala dolů. Z překrásného Mezisvěta na Zem, planetu, která mne vychovávala.
A spolu se mnou padala i smrtelnost. Dar od stvořitelky, který poslala lidu La Morte. Nyní i oni směli zemřít, jen trochu obtížněji než obyčejní lidé.
*****
Až tehdy, když jsem padla do Etiennovy náruče a pocítila jeho lásku a radost z mého návratu, mi došlo, jak křehká je hranice na pomezí života a smrti. Až tehdy mnou problesklo poznání…
Na světě není nikdo, kdo by nebalancoval na kraji útesu a nestál mezi volbou zda žít, či zemřít. Všichni, ať už my La Morte, nebo obyčejní smrtelníci, nikdy nevíme, kdy padneme dolů ze srázu. Všichni do jednoho stojíme na hraně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 16. června 2013 v 16:50 | Reagovat

Tedy, zajímavé téma, perfektní myšlenka!Škoda, že je to zde jen zkrácené, dobře se to četlo.
Kdybys to trošku předělala, maličko upravila, mohla jsi být i první z padesáti :-)
Líbilo se mi to. Příště určitě soutěž vyhraješ. :-)

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 16. června 2013 v 17:34 | Reagovat

Děkuji, také jsem si říkala, že by to chtělo poupravit, ale bohužel slovní limit je krutý soupeř. Jsem ráda, že se příběh líbil. Inu, myšlenka na vítězství je příjemná, ale je zatím stále uniká :)

[1]:

3 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 18. června 2013 v 7:31 | Reagovat

Je to krásné! :) Příště určitě vyhraješ! ;)

4 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 18. června 2013 v 19:14 | Reagovat

[3]:  Moc děkuji :)

5 milca milca | Web | 19. června 2013 v 20:11 | Reagovat

Wow hezke ;-)
Divim se ze jsi nevyhrala :-D
Jinak se mi libi moc tvuj styl psani a i tvuj blog :-)

6 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 20. června 2013 v 13:40 | Reagovat

[5]: Děkuji mockrát za všechny tvé názory. Jsem moc ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama