Ve světě šelem 11

11. května 2013 v 12:25 | Adelaide R. |  Ve světě šelem
Už dlouho jsem sem nepřidala nějakou tu kapitolku k šelmám, proto to nyní vynahrazuji a doufám, že se bude líbit. Zatím Adelaide R

Část jedenáctá



Zavrčela jsem. Nechtěla jsem být označená. Chtěla jsem být svobodná. Má nově objevená část mé duše toužila běhat v lese. Skákat a dovádět spolu se smečkou - i když jsem vůbec netušila s jakou.
Ale byla tu i druhá část… ta chtěla být s Dantem napořád. Stát po jeho boku, být uchována v jeho srdci. Jenže jsem si připadala zrazená a označená, jako nějaký kus nábytku.

"Vezmi to zpět," vrčela jsem. Věděla jsem, že mi to je k ničemu, ale za pokus to stálo.
"Nemohu," zakroutil hlavou bez nejmenší známky lítosti. Ano, jemu to takhle vyhovovalo.
Opět jsem zavrčela a chtěla se přeměnit. Nešlo to. Zmateně jsem to zkusila ještě jednou. Výsledek byl stejný, jako před tím.

"Cos mi to provedl?" zděsila jsem se. Moje vlčice sice nezmizela, stále vrčela uvnitř mé hlavy, ale nemohla se vyškrábat na svobodu.

Frustrovaně vrčela a škrábala na hranách mého podvědomí. Nelíbilo se jí být svázaná. To se však nelíbilo ani jedné z nás.

"Proč se nemohu přeměnit?!" vykřikla jsem. Danteho zrak se odlepil od stropu a upřel se na mne.
"Protože nechci, aby ses přeměnila," odsekl. Měla jsem toho dost. V mém životě bylo autorit až až.
"Já končím," zvedla jsem ruce nad hlavu a vydala se ke dveřím. Dante mne pozoroval s otevřenou pusou. Ani se nedivím, zřejmě nečekal, že udělám něco takového. Rychle se ale oklepal a vydal se za mnou.

"Kam si myslíš, že jdeš?" houkl a chytil mne za paži. Vysmekla jsem se mu a dál pokračovala ve své cestě ke dveřím.
"Domů," mile jsem se na něj usmála a otevřela dveře. Tentokrát nebyly zamčené. "Sbohem, Dante, užij si zbytek života v celibátu," zapředla jsem sladce a zabouchla mu dveře před nosem. Pokusil se je otevřít, ale díky mé nadlidské síle se okolo nich, jako by zázrakem, omotala kovová tyč. Jenže já i tak věděla, že mám málo času. I on byl nadlidsky silný.

Bez zaváhání jsem se rozeběhla lesem, nevšímajíc si ničeho jiného, než cesty přede mnou. Danteův řev pročísl vzduch. Už se dostal na svobodu.
Zrychlila jsem a utíkala tak rychle, že pro okolí jsem musela vypadat jen jako šmouha.

Já tě najdu, zaznělo mi v mysli, najdu si tě, lásko, ať už se ukryješ kdekoliv. Věděla jsem, že je to pravda. Koneckonců nás spojil, udělal z nás právoplatné druhy. Ale každá vteřina svobody je k nezaplacení.
Nahlas jsem se rozesmála. Najdi si mne, ale já ti í opět uteču. Mohla jsem slyšet jeho hrdelní zavrčení. Byl blízko. Najednou mne chytily mohutné paže, které na sto procent nepatřili Dantemu.

"Buď potichu," zašeptal mi mužský hlas do ucha, "nebo nás chytí ještě dřív, než se dostaneme k hranici."
Zaraženě jsem se otočila a hleděla do tváře svému nevlastnímu bratrovi. Míšenci Michaelovi. Polovičnímu upírovi a polovičnímu vlkovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 11. května 2013 v 18:01 | Reagovat

Krásná kapitolka. Netušila jsem, že její nevlastní bratr je míšenec. A teď mě to začíná hodně bavit. :D

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 11. května 2013 v 18:12 | Reagovat

Děkuji :) Já také netušila, že její bratr je míšenec, původně ani žádný bratr nebyl :D jen mne to nějak napadlo. Jsem ráda, že tě to začíná bavit :)

[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama