Ve světě šelem 9

22. dubna 2013 v 8:53 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Část devátá

Tak, po trošku delší době přidávám další příspěvek na blog. Ve světě šelem je můj tichý společník snad všude a já stále bádám, jak jej poupravovat. Doufám, že se Vám bude líbit. S pozdravem Adelaide R



Muž, který kdysi vlastnil mé srdce, se usmál a natáhl svou ruku k té mé. Možná se to bude zdát hloupé, ale já ucukla. Úsměv z jeho tváře rázem opadl.
"Co se děje, lásko?" otázal se nechápavě. Popravdě, ani já sama to nevěděla, ale pocit, že je něco špatně, mnou otřásl. Nemohla jsem přijmou ty pocity, jež bobtnaly uvnitř.
"Já," začala jsem, "nepamatuji se na nic víc, než na to kým jsi. Vím, že jsem tě měla ráda, ale nyní to tak necítím." Jeho tvář překryla děsivá maska. Bez emocí.
"Ty už mne nemiluješ?" odsekával slova. Nemohla jsem mu říci, že jej nemiluji, ale ani, že jej miluji. Nic jsem k němu nepociťovala. Ani lásku, ani odpor, ani touhu.
"Ne, tak to není," snažila jsem se to vysvětlit, "já k tobě nic necítím. Nevím, zda tě miluji, nebo ne. Nevím nic."
"Ty mne ale musíš milovat!"křikl zoufale. "Jsme si souzeni, jsi má partnerka. Nemohu mít nikoho jiného!" zoufalství v jeho hlase bylo více než slyšitelné.
"Já se nepamatuji," snaha utišit jej vyšla nazmar. Nyní připomínal tygra v kleci. Nebezpečí a bezpečí zároveň.
Najednou vyskočil na nohy a začal pochodovat z jedné strany místnosti na druhou. Rukama si trhal vlasy a odkopával neviditelné kameny. "Nechápu," šeptal, "jak je možné, že jsi se tak změnila, lásko?" Oh, tak tohle mne urazilo.
"Nezměnila jsem se! Já jsem se znovu narodila a tohle," rozmáchla jsem ruce, "je pro mne minulostí."
Nevím jak, ale najednou byl u mne. Naše nosy se dotýkaly jeden druhého a oči zaostřovaly protilehlý pár. Zuřil. To zjištění se mnou něco udělalo. Něco podivného… a tak sladkého.
"Ty… kdybys byla ta dívka před třemi staletími, tak tě ohnu přes koleno a sukni ti vykasám nad boky," najednou začal mluvit nezvykle hlubokým hlasem, "pak bych ti naplácal na ten tvůj roztomilý zadeček."
Zachvěla jsem se. Ta představa byla podivně… příjemná. Oh, holka vzpamatuj se! Tohle není žádná tvá fantazie!
"Jak jsi řekl, kdybych byla," utrousila jsem. To byla chyba. Znenadání jsem se ocitla ve vzduchu a chvilku na to ohnutá přes koleno. "Ne!" vykřikla jsem. Tohle nemůže! "Okamžitě mne polož, ty jeden barbare!"
Čím více jsem sebou házela, tím více mne tiskl. Jeho dlaň se ocitla na mém pozadí. Sakra, to ne! "To nedělej! Nechtěj mne rozzuřit!" štěkala jsem na něj. Dlaň dopadla a já vykřikla.
"Nechej toho, ty jeden neandrtálče!" vztekala jsem se. Zbytečně. Opět udeřil, tentokrát silněji než předtím. Vyrazila jsem ze sebe nadávku, za kterou by se nemusel stydět ani námořník.
"Ale, ale, co pak jsem to slyšel," zachraptěl. Bože, to ne! zasténala jsem v duchu. Pochopení mnou otřáslo, na tohle čekal. Jeho ruka znovu dopadla. Úder byl o něco málo jemnější než předchozí.
"Už budeš hodná," nebyla to otázka, ale jednoduše rozkaz. Jenže já nemám ráda rozkazy a nenechám se týrat od nějakého krev sajícího mužského, který se rozhodl mi naplácat.
"Ano, budu," zašeptala jsem. Nikdy jsem netvrdila, že lhát je dobré, ale někdy, jako zrovna teď, musím zalhat. Uvolnil svůj stisk.
Narovnala jsem se a třela svůj nebohý bolavý zadeček. Tři rány a jak to bolí! Jenže má odplata bude sladká. Díky otcovo tréninku jsem byla rychlejší, silnější a nebezpečnější. To on nevěděl, chudáček. V duchu jsem se zlovolně chechtala.
Během mrknutí oka jsem se otočila a zaútočila. Útok byl nečekaný a rychlý. Teď to byl on, kdo ležel na zádech a lapal po dechu. Já byla tím, kdo měl převahu.
"Tak, jak pak se nám to líbí takhle," zavrkala jsem a on… zavrněl! Sakra, on vrní! Jemu se to snad i líbí.
"Hm, kotě, líbí," potvrdil mé obavy. Do háje zeleného! Copak neexistuje způsob, jak dostat tohoto muže na lopatky bez toho, aby se mu to líbilo?!
Než jsem se nadala, využil chvíle nepozornosti a otočil naše pozice. Já byla teď pod ním. Nerada to přiznávám, ale líbilo se mi to… trochu. Ten pocit byl tak zvláštní a navíc vezměte na vědomí, že každý kluk, který byl v této pozici, skončil velmi, opakuji velmi, špatně.
Zablýsklo se mu v očích. To bylo jediné varování předtím, než se naše rty spojily. Jeho jazyk se dobýval do vnitřku mých úst a já se podvolila. Ten souboj, jež naše ústa a jazyky sváděly, byl nádherný. Nikdy jsem nic takového nezažila. Vlastně ano, zažila. S ním.
Něco uvnitř mne se pohnulo. Část mého já se spojila s mým starším já. Najednou mne zaplavila vášeň. Dante poznal tu změnu a poodtáhl se. Ne však o moc. Jen o takový kus, abych ho mohla otočil na záda. Já nyní měla opět kontrolu nad situací.
"Zlatíčko," zašeptal. Ta slova mne probudila z podivného transu, do něhož jsem upadla. Co se to se mnou, k čertu, děje?! Odskočila jsem od něj a uchýlila se do nejzazšího koutu místnosti.
Zvedl se a zíral na mne. "Zůstaň tam!" křikla jsem. Byla jsem vyděšená a má vlčice začala vrčet. Přeměna započala.
Vykročila jsem vpřed jako člověk, ale poté, co má noha dopadla na zem, už jsem byla vlkem. Pořádně nasupeným vlkem a uraženou vlčicí. Zůstala jen divokost a žár. Vlk převzal plnou kontrolu nad situací a vrhl se na Danteho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 14:43 | Reagovat

Oooohh....Hodně, HOOOOOOOOOOOODNĚ dobrá kapitolka. Nevím proč, ale tohle se mi prostě lbí. Teď si o mě nemysli, že jsem nějaký úchyl nebo tak.. xD Ale ráda se zasměju a tyhle ,,scénky,, mi připadají srandovní. :D

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 22. dubna 2013 v 15:18 | Reagovat

Určitě si to o tobě nemyslím :D opět jsem ráda, že se ti to líbí a Děkuji Ti :)

3 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 18:52 | Reagovat

[2]: Nemáš zač. Za pravdu se neděkuje. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama