Ve světě šelem 8

11. dubna 2013 v 18:40 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Část osmá



Probudila jsem s ledovým obkladem na čele a zabalená v teplé přikrývce. V mém okolí se někdo pohyboval, ale jelikož mé smysly byly mimo provoz a nemohla jsem otevřít oči, spoléhala jsem se na to, že mi neublíží.
Inu, moc jsem v to nevěřila. Vzpomněla jsem si na Stevova poslední slova a naskákala mi husí kůže. Už mu nepatřím, ale komu!
"Koukám, že už jsi vzhůru, miláčku," teplý dech ovanul mou tvář. Ten hlas znám! Rozvzpomenula jsem si na svůj sen. Věřila jsem v to, že pokud by se mi podařilo otevřít oči, spatřila bych toho nejkrásnějšího muže pod sluncem.
"Kdo jsi?" otázala jsem se. Teplota v pokoji radikálně klesla. Špička nosu mi znecitlivěla. Hádala jsem, že můj únosce není zrovna šťastný z toho, že nevím kdo je.
"Ty si na mne nevzpomínáš?" zašeptal. Zněl smutně a zlomeně. Oční víčka se mi zachvěla. Otevřela jsem jedno oko a pozorovala ho.
Ano, byl to muž ze snu. Okolo očí se mu utvořily vrásky. Možná se mi to zdálo, ale v jeho očích se třpytily slzy. Jen jsem na to pomyslela, byly pryč. "No, tak to mám dost práce s přesvědčováním tě, že si má životní družka," zasmál se, " jako by to nestačilo před dvěmi stoletními."
Cože? Fajn, tak buď mám zase ten sen, nebo se ten chlap zbláznil a unesl mne. Takže varianta dvě, ale jak to, že mám pocit…
Mé myšlenky zkameněly ve chvíli, kdy se muž dotkl svými rty mých úst. Oh, sakra, to je dobrý, posteskla jsem si. No, právě se sám sobě pomstil, za můj únos.
Zasténala jsem… a on zvedl hlavu. "Hm, tak to se ti líbí, vůbec jsi se nezměnila," zasmál se. Z mého hrdla se vydralo zavrčení. Tak tohle si nenechám líbit.
Vlk uvnitř mne začal pracovat. Pomalu jsem se narovnala a posadila se. Ten chlap se usmíval. Taková drzost! Skočila jsem po něm.
Jenže můj útok zůstal nedokončený. Muž mne držel za zápěstí a své tělo tiskl k tomu mému. Jeho nos mi zůstal zabořený v ohbí krku. Cítila jsem olíznutí na místě, kde mi jako splašená tepala tepna.
Prohnula jsem se v zádech. Můj ty bože! Proč mi tohle dělá? Je to tak… tak. Ah, k čertu, je to tak úžasný! Nahlas jsem zasténala. Znovu se zasmál a vibrace, z toho zvuku, se začaly šířit mým tělem.
Poodtáhl se. "Stále stejná!" zasmál se. "Pamatuji si, jak si na mne zaútočila chvilku poté, co mi tvoje přítelkyně vlepila polibek na líci," jeho oči zářily radostí a veselím.
Ucítila jsem to. Mé srdce začalo zpívat. Ta melodie byla natolik živá a poutavá, že si mne s sebou odnesla do světa, kde jsem žila před dlouhou dobou. Počkat, cože…
***
Lehké bavlněné šaty splývaly okolo mých kotníků a připomínaly mech, po kterém jsem opatrně našlapovala. Z mých úst se vydralo zahihňání. Tohle pro něj bude překvapení, pomyslela jsem si.
Překvapení? Ale pro koho? Nic, z toho, co probíhalo v mé hlavě, nedávalo smysl. Zůstaly jen pocity, stejně jako v prvním snu, až na detail, že se nyní dvě osoby spojily v jednu. Já a dívka v minulosti.
Další opatrný krůček po měkkém mechu. Už jsem skoro tam, radovala se má mysl. Ano, už jen kousíček…
Hluboký mužský smích mnou otřásl. "Jdeš pozdě, lásko," ozvalo se těsně za mnou. Prudce jsem se otočila a vpadla do náruče anděla. Bohové, jak já ho miluji!
"Otec mne nechtěl pustit," usmála jsem se a natáhla krk, jak nejvýše to jen šlo. Má snaha získat polibek byla náležitě odměněna.
"Chyběl jsi mi," šeptaly jsem obě dvě. Naše mysli se spojily. Znenadání se ozval dusot kopyt, přicházející z nedaleké mýtiny. Vyděsilo mne to.
"Otec přijíždí uteč!" křičelo mé srdce skrze ústa. Neuposlechl a stiskl mne ve své náruči pevněji. "Neopustím tě, milovaná Eleanor," líbal mne do vlasů.
O několik okamžiků později nás od sebe někdo velmi hrubě odtrhl. "Vypadni odsud, pijavice!" vrčel můj otec. "Pro takové, jako jsi ty, tu není místo," otočil se a oslovil přicházející ženu. "Čarodějko, očisti její mysl od hříchu. Vymaž jí vzpomínky a uvrhni do spánku," po těch krutých slovech jsem zalapala po dechu.
"Nech ji jít, Urieli, to je jen mezi námi. Nemůžeš dvou nesmrtelným bránit v jejich osudu, ten si cestu zpět vždy najde!" křičel můj muž. Pod klidnou tóninou jeho hlasu rezonovala úzkost a strach.
"Pozdě, pijavice, má dcera už tě nikdy milovat nebude," jeho slova mnou projela jako díky. V tu samou chvíli na mne čarodějnice uvalila jednu z nejmocnějších kleteb. Kouzlo tří staletí dlouhého spánku a tím odstranila veškeré mé vzpomínky do současnosti.
Poslední, co jsem uslyšela, byla slova mého milého. "Urieli, ne! Já si k ní cestu najdu vždy! Slyšíš vždy! A až ji najdu… už nikdy mi ji nevezmete!"
***
Se slzami v očích jsem pohlédla na muže, který byl mému srdci tak blízký. "Ach můj ty bože, Dante…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 11. dubna 2013 v 19:19 | Reagovat

Hmm....zajímavá kapitolka. Byla vážně překvapující. Nečekala jsem to. :D Vážně dobrá. :)

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 12. dubna 2013 v 15:07 | Reagovat

Děkuji :) Jinak se snad ani poděkovat nedá :)

3 Clarush* Clarush* | Web | 13. dubna 2013 v 15:14 | Reagovat

Fakt dobrý :-D

4 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 13. dubna 2013 v 17:19 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama