Ve světě šelem 7

4. dubna 2013 v 19:05 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Část sedmá



Hluboké hrdelní vrčení rozvibrovalo skleničky na poličce a donutilo mne se skrčit. Moc alfy mne ohromila, sice ne tolik, abych se bála, ale i tak jsem byla v šoku. Hlavně z pohledu, jenž se mi naskytl po příletu do New Yorku.
"Tati, nemohl bys alespoň počkat, dokud se neuchýlím někam hodně daleko. Třeba zpět do Čech?" můj hlas přetékal sarkasmem.
Otec se celým tělem tiskl k mé metr šedesát vysoké matce. Pohled to byl, inu, velmi nepříjemný, ale já cítila jeho vlka. Dral se na povrch, co nejblíže ke své družce. A pokud jsem pochopila vše, co mi prozradil o partnerech na celý život, potřeboval jen jednu jedinou věc.
"Ne," zavrčel v odpověď. Jak prosté, naštěstí máma měla dostatek rozumu a nepodlehla tomu divokému zvířeti rovnou v hale našeho obrovského domu s třiceti pokoji, která jim ještě připadal "maličký".
"Ehm, Elie, mohla bys jít zatím za Stevem? Čeká na tebe," pousmála se mile. Mise Útěk zahájena.
Vyběhla jsem na ulici a zvolnila to zběsilé tempo do pomalé - čti šnečí - chůze. Potřebovala jsem si utřídit své neposedné myšlenky. Jejich hlavním aktérem nebyl nikdo jiný než-li muž ze snu. Cítila jsem ono podivné pouto mezi námi tak silně, že jsem pojímala podezření, zda nejsem blázen. Sny přece nemohou být živé.
A vlci nebo kterákoliv jiná šelma se nemůže změnit na člověka, či jim být, posmíval se mi ironický hlásek uvnitř hlavy. Měl však pravdu. Pokud existují věci mimo mé chápání…
Filmový pás, až nápadně podobný mým neposedám v hlavě, se utnul před domem mého strýce Steva. Chystala jsem se zazvonit na výstřední zvonek ve tvaru lví tlapy, když se znenadání otevřely dveře.
"Andílku můj!" vykřikl Steve. Občas jsem se sama sebe ptala jestli náhodou není gay. Nebyl. K mé velké úlevě i zklamání.
"Ahoj, Steve," houkla jsem o poznání klidněji. Jeho jiskřivé šedé oči kapánek pohasly. Jen na okamžik. Poté se mé ubohé tělo ocitlo v medvědím objetí a tváře rudly studem.
"Dej mi pušinku, zlatíško," šišlal na mne. Tohle možná platilo, když mi bylo pět. Pokus vytrhnout se mu byl zmařen.
"Steve!" křikla jsem zoufale. "Pusť mne, nebo ti tu pusu nedám." Téměř okamžitě mne pustil. Zapotácela jsem se a málem upadla. Ze zadu mne naštěstí lapily velké mozolnaté ruce. No, moc mozolnaté nebyly, pokud mám říct pravdu.
Lapala jsem po dechu a snažila se vyprostit i z tohoto sevření. Steve už nebyl tak uvolněný jako před chvílí. Jeho tělo se napnulo až připomínalo tětivu luku. Dotyčný za mnou se zasmál.
"Snad jste si nemysleli, že ji nenajdu," rezonoval mnou myslí hlas muže, jenž mi vtiskl letmý polibek do vlasů. Zmítala jsem se a nakonec se i osvobodila, i když s obtížemi. Bože, to mají dnes všichni úchylku mne držet a nepustit?
Jenže osoba za mnou mi byla doposud utajená. Alespoň její tvář, hlas rozechvěl každičký nerv v mém těle.
Vtiskla jsem se Stevovi do náruče a políbila jej na tvář, až poté jsem se otočila čelit druhému muži. Poklesla mi brada a mou mysl zahalila temnota. Poslední, co utkvělo v mém vědomí, bylo povědomé mužské tělo, ke kterému jsem byla tisknutá a Stevova zoufalá slova: "Vrať mi ji! Ona už není tvoje!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 15:10 | Reagovat

:-D Dobrá kapitolka. :) Jako obvykle jsem se zasmála. :)

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 5. dubna 2013 v 15:49 | Reagovat

Děkuji :D To byl, opět, záměr :D

3 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 16:01 | Reagovat

[2]: :D No tak to se ti opět povedl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama