Ve světě šelem 6

22. března 2013 v 20:58 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Omlouvám se pokud se tato kapitola nebude líbit, ale bohužel jsem potřebovala, aby navazovala na budoucí děj příběhu, proto je i kratší. Adelaide R

Část šestá

Moje vlčice zkušeně uhýbala před zuby druhého vlka. Byla jsem natolik uchvácena bojem, že pro mě mé okolí splynulo v pouhé šmouhy.
Tělo se hnalo za ukojením své touhy po krvi. Ale mé lidské já tušilo, že tak daleko to nesmí nechat zajít.
Zuřivost, jenž ovládala celičké mé bytí, se začala snižovat, i přes to útoky zůstávaly nemilosrdné. Můj soupeř si všiml té nepatrné změny a zvolnil své útoky. Sice ne moc, ale i to málo stačilo k tomu, abych se chopila nadvlády.
Jediné trhnutí a zůstal ležet na boku s mými tesáky hluboko v krku. Teprve nyní zuřivost vyprchala úplně. Kosti se vracely zpět na své místo a nabývaly správných velikostí. Srst nahradily stejně tmavé vlasy s temně hnědým pruhem.
Možná se mi to pouze zdálo, ale mé tělo bylo pevnější a plnější v bocích, ta změna byla možná nepatrná, ale já jsem majitelkou tohoto těla. Ňadra získala mnohem větší velikost. Oproti plochosti, jíž vynikaly před první proměnou, na nich byla změna znát dost. Opravdu dost. Co bych dala za tu předešlou velikost místo těchto "melounů".
"Tak to šlo více jen dobře," pochleboval se mi táta, "očekával jsem tak půl hodinu fňukání a bezcenného pláče."
Jo, takže se ze mě nakonec stala citlivka. To mě mohlo napadnout, tento muž se totiž vůbec nechoval jako můj tatík.
"Já tě slyším," zahuhlal a propnul ruce. Na krku se mu znatelně vyjímal ošklivý kousanec. "Jsi jako rádio puštěné na plno. A věř mi, já to poznám," jo, to mě potěšilo. Teď abych si dávala pozor i na své myšlenky.
Bez zareagování jsem se vydala k nejbližšímu obydlí. Kupodivu jsem na ně narazila ani ne za deset minut cesty. Nikdo z nich se neptal, proč jsem nahá či co se mi stalo. Naopak byli až přes příliš ochotní mne ubytovat a odít. Až moc ochotní. Tohle připomínalo scénu z klasického béčkového hororu.
Má duše však ty lidi znala. Cítila se k nim připoutaná neviditelnými řetězy. Avšak pocit toho, že je zde něco špatně, přetrvával. Zprvu mi nedocházelo co, ale pochvíli jsem si začala všímat detailů.
Obyvatelé oné malé chýše byli oděni do šatů z pytloviny, které mi připomínaly dobu starověkého Řecka. Stejný střih látky, jen chudší materiál. Také jejich dům připomínal několik století starou éru. Holé cihly poukazovaly na bídu, v níž rodina žila. Něco tu bylo. A to něco čekalo na mne.

"Sophie už pro nás vysílá helikoptéru," otcova slova mne probrala z jakéhosi druhu transu, jen malá informace pro vás - Sophie je jméno mé matky.
"Jo," zahuhlala jsem. Dva sny - vize - v jednom dni nebyly obyčejným úkazem. Ano, mívám takovéto sny často, ale jen ve chvílích hlubokého spánku, nikoli ve chvílích, kdy stojím nahá a plně bdělá uprostřed lidu prázdné louky.
To mi připomnělo… Myslí mi opět probleskly vzpomínky na ty spalující rty. Bože, tohle je utrpení! Pokud toužíte po přiznání, že jsem doposud neměla přítele, máte jej mít. Touha najít si partnera mne vždy obcházela.
Občas se stalo, že nějaký ten kluk projevil zájem, jenže já měla tajemný morální blok v této části mozku. Vždy, když má maličkost projevila touhu políbit zástupce opačného pokolení, stalo se něco hodně špatného. Těm klukům, samozřejmě.
Poslednímu, Markovi, se zlomila vřetení kost, při opírání se o zábradlí, při pokusu ukrást mi hubičku. Uklouzl po ptačím trusu, upozorňuji, že tam před tím nebyl! To se stalo vrcholem všeho toho marného snažení jít s davem. U mým soukmenovců jsem se stala nebezpečnou.
Jenže já cítila přítomnost snů stále. Něco na nich bylo a tím něčím nemyslím jejich téměř hmatatelnou podobu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama