Ve světě šelem 5

16. března 2013 v 23:19 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Část pátá

Tvář zborcená potem, stékajícím pomalu dolů po mém těle. Skrze propocené tričko a šortky. Svaly se chvěly pod náporem námahy, kterou jsem vynakládala poslední čtyři hodiny.
Táta stál kousek nalevo ode mne a za neustálého nadávání mi přidával stále větší zátěže. Nyní jsem musela stát s tunovým balvanem nad hlavou a dělat dřepy. Jestli tohle přežiji, stanu se světicí. V klášteře to nemůže být horší než právě teď a tady.
"Výborně, teď si na chvilku odpočiň. Budeš to potřebovat," jasný, momentálně srším energií. Jsou tři hodiny ráno, už celých dvacet čtyři hodin mne při vědomí drží jen to neustálé vrčení a má vůle.
Sesypala jsem, zády k mému milovanému balvanu a nechala se ukolébat vábivou náručí spánku.

Vždy jsem měla neskutečně živé sny. Povětšinou noční můry. Ale tenhle sen byl přece jen jiný. Byl možná i víc než jen živý.
Stála jsem v bílých šatech s tříčtvrtečním rukávem a hlubokým čtvercovým výstřihem na vrcholu kopce s jedním jediným stromem, tím byl starý dub, který se honosil neskutečně zbarveným listím. Slunce svítilo a příjemně hřálo na holé kůži.
Pootočila jsem hlavu a spatřila obrovské kameny uspořádané do dvojitého kruhu. Tam, uprostřed toho úkazu, stála postava zahalená do černého pláště. Jako by vycítila můj upřený pohled, otočila se čelem ke mně.
Neviděla jsem jí do tváře, ale mé druhé já poznalo, že je to muž, který čeká až k němu dojdu. Natáhl pravou ruku dlaní vzhůru. Pobízel mne k rychlejšímu kroku.
Pojď, šeptal sladce a já bych mohla přísahat, že cítím jeho moc vznášející se v éteru. Vykročila jsem. Bílá sukně se mi otírala o nohy a bosá chodidla měkce došlapovala na smaragdový mech pokrytý hebkými stébly trávy.
Luční kvítí hýřilo jasnými barvami a dolaďovalo už tak dokonalou scenérii. Stejně tak se překrásně vyjímalo v mých vlasech, spletených do dlouhého copu. Srdce mi bušilo vzrušením a strachem z neznámého.
Prošla jsem okolo prvního kruhu a jemně se dotkla kamene po mém boku. Byl teplý, ale to zjištění mne nijak nezaujalo.
Pojď, má lásko, ozval se znovu. Srdce se rozbušilo rychleji. Tentokrát to zavinil letmý dotek jeho moci na mé kůži, který připomínal pohlazení.
Již jsem nakročovala k druhému kruhu, ale postava v kápi se znenadání ocitla přede mnou.
Nedokáži už čekat ani minutu. Staň se mou, navěky. Eleanor, moje milovaná, tvoje duše je spojena s tou mou. Zakonči rituál, pojmi mě za svého druha! jeho hlas naléhal s ukrytým zoufalstvím.
Přikývla jsem a objala jej okolo krku. Kápě sklouzla a odhalila tu nejkrásnější tvář, jenž kdy spatřila světlo světa. Dlouhé černé vlasy se vlnily okolo ostře řezané tváře s typicky mužnými rysy - orlím nosem, hustým černým obočím, plnými a na pohled tvrdými rty.
Tvář pokrýval tmavý stín, poukazující na rašící strniště. Oči, které byly ještě před okamžikem zavřené, na mne upíraly neskutečně černý pohled, při zaostření byl znát náznak zelené barvy - ta však byla natolik tmavá, že splívala s černí zorniček - ohraničený dlouhými řasami, pro které bych byla schopna vraždit.
Jediná nedokonalost brázdila toto oživlé umělecké dílo. Jizva, ukrytá kousíček za hranicí vlasů vedle levého oka. Mně však připadala neskutečně přitažlivá.
Ty plné rty nyní hledaly má ústa. Najednou mne pohltil spalující plamen vášně. Ten muž uměl neskutečně rozproudit krev v mých žilách.
Jsi má. Nezapomeň na to, já si tě vždy najdu, lásko moje! tato slova mi utkvěla v mysli i po nechtěném probuzení.

"Vstávej! Musíš trénovat. Nemáme času nazbyt a to málo, co máme, utíká až příliš rychle. Nastává čas na krok druhý. Tvou první přeměnu," pokud jsem stále ještě vzpomínala na ty úžasné rty, tahle slova mne dokonale probrala.
"A jak to podle tebe asi provedeme?" odsekla jsem. Dobrá, vím, že bych ho neměla provokovat, ale já jsem rozmrzelá, jako každý, kdo je násilně vytržen ze snu.
"Myslím, že by ti to mělo být jasné, zlatíčko," usmál se s ledovým klidem.
A do pekelných ohňů, to nevěstí nic dobrého. To poslední problesklo v mé mysli. Poté ji uchvátila čirá agónie, způsobená jeho ostrými tesáky, zarytými hluboko v mém krku, v noze a nakonec i paži.
Něco se začalo dít. Agónii vystřídal vztek tak prudký a surový, že byl prakticky hmatatelný. Zavrčela jsem a odhodila otcovo sto třiceti kilové tělo, tvořené pouze svalovou hmotou.
Samý střed mého bytí mi našeptával, co mám dělat. Mé tělo se rozvibrovalo a tepalo potlačovanou mocí. Kosti se zmenšovaly, praskaly a získávaly zcela jiný tvar.
Stávala se ze mě vlčice se srstí nekonečně černou. Očima zářivě modrýma a jemným temně hnědým - skoro černým - pruhem na pravé pacce.
Nezajímalo mě, co jsem momentálně zač. Můj vlk se staral o jednu jedinou věc - oplatit druhému vlkovi jeho napadení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 17. března 2013 v 13:53 | Reagovat

Dobře ty. :D Vidím, že jsi to pojala jinak než já. Moje příběhy jsou o tom, že vlci se proměňují a ty to píšeš, že vlci neví jak se proměnit.Upřímně..Víc se mi líbí to tvoje než moje. :D

2 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 17. března 2013 v 14:34 | Reagovat

Děkuji :D ale musím poukázat na to, jak jsem to původně myslela. Eleanor neví jak se proměnit. Nevěděla nic o světě šelem a navíc to byla její první proměna. :) původně jsem to však zamýšlela psát tak, jak si zmínila. :D Odhalila jsi mé tajemství :D

3 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | E-mail | Web | 17. března 2013 v 14:43 | Reagovat

[2]: :D Tak to jsem nechtěla. :D Ale mně se líbí jak to píšeš. Že nic o tom světě neví. :)

4 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 17. března 2013 v 14:59 | Reagovat

Díky i mě se líbí tvůj příběh :)

5 Mišu :) Mišu :) | 19. března 2013 v 17:52 | Reagovat

„...na pohled tvrdými rty.“ Tvrdé rty jo ? Adélko, bůh ví, na co ty při tom psaní myslíš :P

6 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 20. března 2013 v 17:16 | Reagovat

Určitě ne na to, na co ty :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama