Březen 2013

Dance Děčín

30. března 2013 v 12:07 | Adelaide R.




Tak a je to tu! Každý rok se pořádá taneční soutěž, která je úzce spjata s Velikonocemi. Letos jsem na této akci nechyběla ani já.
Pokud si představíte málo míst k sezení a stání dostanete výsledek. Ano, akce byla úchvatná. Taneční kreace některých účastníků braly dech, jiné mohly budit otázky typu Co-to-je? K vidění zde byli i porotci z řad celebrit. No, nevím zda znáte choreografi slavných, ale to jsou ty moje celebrity.
Zpět k akci. V sekci MINI vystoupili ti nejmenší - jaká to náhoda! - a i oni předvedli úchvatná vystoupení. Zlatou medaili v další kategorii DĚTI - DISCO získaly Puntíci. Jejich vystoupení si osobně spojuji se třpytkami, ale obdivuji pohybové nadání všech účastníků. Mne by odváželi v sádře.
Podívejte se tedy na ono vystoupení:



Co dál? Hm... mne nejvíce uchvacovala vystoupení STREET a kategorie mi byla vcelku ukradená. Jelikož patřím k obyvatelům úseku, kde akce konala, musela jsem fandit naším tanečníků. I oni brali dech a porota je náležitě odměnila několika medailemi. Není divu. Zasloužili jsme si to. Toto je taneční vystoupení skupiny SCRATCH.

Další děčínská skupina HER MAJESTY se může chlubit dost velkým obnosem medailí - od zlata k bronzu. Jedno z jejich vystoupení můžete zkouknou.



Akce se bohužel neobešla bez úrazu. Lituji tanečnici, která musela být odvezena se zraněním nohy. Dle její bolesti zdravotníci usoudili, že noha je zlomená. Její nářek pročísl i hluk v Sportcentru.
Tak, co říkáte na tato vystoupení? Mohu Vám jen prozradit, že nelituji těch několika hodin, které jsem musela stát. Stálo to za to.

Prázdniny

27. března 2013 v 18:54 | Adelaide R.
Prázdniny!
Tak dlouho jsem prahla po volném čase a on najednou nadešel. Ale co budu tropit za lumpárny? Toť jest otázka století. Inu, kdo mi dá radu do života? No přece moje milovaná kniha!
Jop, to by bylo ideální, jenže pokud se nedostanu k počítači - upozorňuji, že ne - nic nebude. Osud je pěkná potvůrka, a tak se rozhodl mi trošičku přitopit pod mým kotlíkem.

Po celou dobu prázdin se můj život a lá Puberťák/Důchodce mění pouze na puberťačku. Začínáme Friend maraton! A kde? V městě zvaném vznešeně Děčín na akci zvanou Dance Děčín - kdo by to čekal, že? Těším se a snad o této akci napíšu mini článek. Hlavní částí mého programu je však moje milovaná nejlepší kamarádka Mišu. Koukám na ni sice každý den v lavici a po cestě domů, než se odpojí, ale naše poslední šílená akce se odehrála ještě před nástupen na střední.
S každou z nás tento rok dost zamával a to dost nehezky. Naštěstí máme jedna druhou, sestry, které si dokáží obvázat rány a společně vstát.

Zatím Adelaide R (po prázdniny mimo svět knih... možná)

Anděl smrti

22. března 2013 v 21:12 | Adelaide R. |  Básně
Paprsky luny stříbrné,
dopadají na tělo nehybné.
dívka, jak květ padlý,
rozhodla se život svůj se Smrtí spojit.

Poslední vzdech unikl jí,
Když na skále vysoké stála.
Na světě toulala se sama,
Proto záhubě se odevzdala.

Nyní již v náručí anděla bdí.
On není svatý,
Smrtí kde koho poctí.
Anděl smrti,
Milenec její,
Vítězný úsměv na tváři má usazený.

Lépe než kdo jiný totiž ví,
Jak si má lásky své cenit.

Ve světě šelem 6

22. března 2013 v 20:58 | Adelaide R. |  Ve světě šelem

Omlouvám se pokud se tato kapitola nebude líbit, ale bohužel jsem potřebovala, aby navazovala na budoucí děj příběhu, proto je i kratší. Adelaide R

Část šestá

Moje vlčice zkušeně uhýbala před zuby druhého vlka. Byla jsem natolik uchvácena bojem, že pro mě mé okolí splynulo v pouhé šmouhy.
Tělo se hnalo za ukojením své touhy po krvi. Ale mé lidské já tušilo, že tak daleko to nesmí nechat zajít.
Zuřivost, jenž ovládala celičké mé bytí, se začala snižovat, i přes to útoky zůstávaly nemilosrdné. Můj soupeř si všiml té nepatrné změny a zvolnil své útoky. Sice ne moc, ale i to málo stačilo k tomu, abych se chopila nadvlády.
Jediné trhnutí a zůstal ležet na boku s mými tesáky hluboko v krku. Teprve nyní zuřivost vyprchala úplně. Kosti se vracely zpět na své místo a nabývaly správných velikostí. Srst nahradily stejně tmavé vlasy s temně hnědým pruhem.
Možná se mi to pouze zdálo, ale mé tělo bylo pevnější a plnější v bocích, ta změna byla možná nepatrná, ale já jsem majitelkou tohoto těla. Ňadra získala mnohem větší velikost. Oproti plochosti, jíž vynikaly před první proměnou, na nich byla změna znát dost. Opravdu dost. Co bych dala za tu předešlou velikost místo těchto "melounů".
"Tak to šlo více jen dobře," pochleboval se mi táta, "očekával jsem tak půl hodinu fňukání a bezcenného pláče."
Jo, takže se ze mě nakonec stala citlivka. To mě mohlo napadnout, tento muž se totiž vůbec nechoval jako můj tatík.
"Já tě slyším," zahuhlal a propnul ruce. Na krku se mu znatelně vyjímal ošklivý kousanec. "Jsi jako rádio puštěné na plno. A věř mi, já to poznám," jo, to mě potěšilo. Teď abych si dávala pozor i na své myšlenky.
Bez zareagování jsem se vydala k nejbližšímu obydlí. Kupodivu jsem na ně narazila ani ne za deset minut cesty. Nikdo z nich se neptal, proč jsem nahá či co se mi stalo. Naopak byli až přes příliš ochotní mne ubytovat a odít. Až moc ochotní. Tohle připomínalo scénu z klasického béčkového hororu.
Má duše však ty lidi znala. Cítila se k nim připoutaná neviditelnými řetězy. Avšak pocit toho, že je zde něco špatně, přetrvával. Zprvu mi nedocházelo co, ale pochvíli jsem si začala všímat detailů.
Obyvatelé oné malé chýše byli oděni do šatů z pytloviny, které mi připomínaly dobu starověkého Řecka. Stejný střih látky, jen chudší materiál. Také jejich dům připomínal několik století starou éru. Holé cihly poukazovaly na bídu, v níž rodina žila. Něco tu bylo. A to něco čekalo na mne.

"Sophie už pro nás vysílá helikoptéru," otcova slova mne probrala z jakéhosi druhu transu, jen malá informace pro vás - Sophie je jméno mé matky.
"Jo," zahuhlala jsem. Dva sny - vize - v jednom dni nebyly obyčejným úkazem. Ano, mívám takovéto sny často, ale jen ve chvílích hlubokého spánku, nikoli ve chvílích, kdy stojím nahá a plně bdělá uprostřed lidu prázdné louky.
To mi připomnělo… Myslí mi opět probleskly vzpomínky na ty spalující rty. Bože, tohle je utrpení! Pokud toužíte po přiznání, že jsem doposud neměla přítele, máte jej mít. Touha najít si partnera mne vždy obcházela.
Občas se stalo, že nějaký ten kluk projevil zájem, jenže já měla tajemný morální blok v této části mozku. Vždy, když má maličkost projevila touhu políbit zástupce opačného pokolení, stalo se něco hodně špatného. Těm klukům, samozřejmě.
Poslednímu, Markovi, se zlomila vřetení kost, při opírání se o zábradlí, při pokusu ukrást mi hubičku. Uklouzl po ptačím trusu, upozorňuji, že tam před tím nebyl! To se stalo vrcholem všeho toho marného snažení jít s davem. U mým soukmenovců jsem se stala nebezpečnou.
Jenže já cítila přítomnost snů stále. Něco na nich bylo a tím něčím nemyslím jejich téměř hmatatelnou podobu.

Ďábel uvnitř

22. března 2013 v 17:22 | A & L

Kapitola pátá

"Kdo mu to jen mohl udělat?" pronesla Zaira, její rty se třásly úzkostí. Když tu král ohně není aby jí ochránil, tak ji ta čarodejnice LaFalare dostane snadno. Bude to tak jednoduché jako když káně loví polní myš.
"Nevím kdo mu to mohl udělat, Slečno Zairo potřeboval bych po vás aby jste skočila do knihovny pro velkou knihu lektvarů, pospěšte prosím!"
"Král ohně umírá a není schopen vlády! Hah" Pomyslela si zrádná LaFalare, Když byla zrovna uprostřed svojí koupele v minerální vodě.
"když je král bezmocný na trůn by měl nastoupit druhý nejmocnější v zemi! Nemůžu se dočkat mé korunovace!" Prozpěvovala si ta zlomyslná zmije a už se viděla s korunou na hlavě. Najednou jí ale došlo že bude potřebovat nějakou pojistku, co kdyby se král přece jen vschopil?
Stačil jen krátký okamžik a LaFalare už byla připravená k odletu do temných pastvin. Temné pastviny jsou hlavním rodištěm těch nejodpornějších stvoření, ghůlové, lichové a nekromanti zde mají svůj domov a k tomu i spousta dalších nemrtvých potvor. LaFalare v podobě fénixe přelétala nad zpustošenou zemí, když tu najednou musela přistát.
Pach spáleného masa ji praštil do nosu, na pach spálenin byla zvyklá ale tohle bylo jiné. Viděla před sebou hromadu mrtvol okolo kterých, se linul zelený kouř. LaFalare je až příliš chytrá, zakryla si pusu rouškou. Ano je to mor.
"Co tu pohledáváte slečinko?" neznámý hlas se v tichu rozléhal.
Kde se vzala tu se vzala najednou před LaFalare stála stařena která byla na půl kostra a na půl člověk.
"Co chceš chátro?!" vztekle odsekla. LaFalare neměla ráda když měla konverzovat s chudinou. "A kdo vůbec jsi? Že se opovažuješ oslovit budoucí královnu Ohnivé říše?"
"Jsem ta, kterou uvidíš jako poslední než naposledy vydechneš! Po tom co LaFalare slyšela tuhle větu tak zkameněla právě stála tváří tvář smrti a to doslova!
"Je důvod proč jsme se potkali?" řekla LaFalare rozklepaným hlasem a doufala že nedojde na nejhorší! LaFalare se se svými ničitelskými schopnostmi nebála nikoho a ničeho, jen ze smrti měla nahnáno. Připadala si prostě příliš cenná na to aby jen tak zemřela, to byl také důvod proč sháněla esenci nesmrtelnosti.
"Jediný důvod proč tu teď stojím je abych ti řekla ať se rozhlédneš, to co tu vidíš je stejné jako tvá duše. Pustota a nic, jen zkáza a hniloba!" Stařena zvýšila hlas a zvedl se vítr a okolo se znatelně ochladilo. Její mrtvolný škleb zmrazoval LaFalare v nitru. "Teď Táhni ty odporná stvůro! A mysli na své činy protože, se semnou setkáš dozajista ještě jednou!"
LaFalare se urychleně změnila do podoby Fénixe a snažila se být od toho místa co nejdál. Slova smrti jí stále dokola zněla v hlavě jako říkanka.
"A tady to je." Zahučel Arcimág Danael skrz své dlouhé bíle vousy. Konečně jsem zjistil co je to zač a našel jsem protijed.
"Opravdu?" nedočkavá Zaira asi začala ke králi cítit to co nechtěla. Její radost byla očividná. Než doběhla k Arcimágovi dvakrát zakopla, přece jen nebyla zvyklá chodit ve střevících a ještě k tomu z dračí kůže.
"Ano byl nakažen kletbou : Gars… Tato kletba je smrtelná, existuje na ni lék ale ingredience jsou takřka nezískatelné." Všem zase klesla nálada. "Pro ingredience bych zašel ale nemohu opustit hrad nebo to tu ta slavná LaFalare ovládne."
"Víte pane Danaeli, Aaron byl jediný kdo se ke mně zachoval vlídně a vzal mě pod ochranu, musím mu to nějak vynahradit!" řekla Zaira odhodlaným tónem až se sama divila do čeho se pouští.
"Nu dobrá zde je tedy seznam ingrediencí!"

Protijed Gars :
Kořen smrti
Prach z ghůlích kostí
Diamantová drť z ledové říše
Voda z moře nářků
Chaluhy z temného jezera…

"Jejda, kousek stránky chybí. Nejspíš ti budu muset dát pouze tento útržek a zbytek dohledat!"
"Dobře stačí i to málo! Jak mi pak dáte zbytek?"
"Pošlu za vámi draka se svitkem!"
Zaira vzala seznam do ruky smotala ho do ruličky a zmizela ve své komnatě. Šla se připravovat na dlouhou cestu.
LaFalare konečně dorazila k temnému zámku uprostřed pastvin. Dveře se samy otevřely.
"Zdravím tě LaFalare, očekával jsem tě!" Hlas který naháněl hrůzu všem živým bytostem. Znamení že Král Temnot je přítomen.
"Dobrý den vaše nejvyšší jasnosti, přišla jsem s prosbou o.."
"Jak se považuje takový nicotný hmyz jako ty, žádat někoho jako jsem já o pomoc?" Temný král se zjevil naproti Lafalare. Mocný černokněžník kterému nebylo přes kápy utkanou z temného dýmu vidět do tváře. Jeho krvavě rudé oči však svítily ve tmě jako majáky.
"Prosím jen mě vyslechněte! Víte že mám dar vidět budoucnost dříve než se stane. Před časem utekla z naší Akademie studentka. Mám takové neblahé tušení že by mohla ohrozit vaší hrůzovládu jasnosti"
"Prosím? Ty se opovažuješ tvrdit že by lidská nicka dokázala přemoci někoho jako jsem já?"
"Dovoluji si prohlásit že ano, je to dcera královny Iceash!"
"Království ledu bylo srovnáno se zemí a ty jsi tomu také napomohla nevzpomínáš? A ty mi chceš tvrdit že někdo přežil? NEMOŽNÉ!!!!"
"Pane obávám se že ano, budeme muset zasáhnout!"
"Nu dobrá LaFalare poslouchám."
" Tak zde je plán…"
Zaira byla připravena na cestu dostala pouze ohnivého oře přezdívaného noční můra. Dokázal už zmařit několik životů. Měla kožené brnění a helmici, která k tak něžnému tvorovi opravdu neseděla.
Myšlenky, že to vzdá jí nenapadly, neměla to ve své povaze.
"Tak tady máte pár lektvarů a svitků co by se vám mohlo hodit, hodně štěstí."
A je to tady další velký úkol který před Zairu postavil její osud. Doufejme že se dokáže poprat se vším co se jí postaví do cesty ať je to LaFalare či samotný Král Temnot.

Konec ohněvládce

21. března 2013 v 17:55 | A & L

Mé díky putuje k mojí NK Mišu. Děkuji, že si se tak aktivně hlásila k napsání těch posledních dvou řádků, i přes to, že jsem ti to nechtěla dovolit - však ty už víš proč. Nakonec jsi to dokázala víc než dobře a já to tu nechala, jak jsem ti slíbila, Adelaide R

Kapitola čtvrtá

LaFalare nemohla uvěřit, že ji král vykázal ze svého hradu a to jen kvůli té malé potvoře. Jestli to půjde takto dál, král podlehne a zamiluje se do ní, přesně, jak předpověděly její vize.
Díky své démonské krvi mohla používat i zakázanou magii, za jejíž praktikování už byli z království vyloučeni i ti nejváženější občané. Ale ona se již brzy stane královnou Říše.
Alespoň tak to plánovala. Jenže pak se objevila ta tlustá ledovka! Pokud nenajde nějaký způsob, jak se jí zbavit, nebo alespoň zneškodnit, aby byl král pouze její. Nikdy se do ní nesmí zamilovat! Kdyby jen našla způsob, jak tomu zabránit…
Znenadání ji osvítilo poznání. Pokud ho nemůže mít ona, nebude jej mít nikdo.

***************************************

Zaira seděla na obrovském sofa v králově knihovně. Očima přejížděla po stránkách knih, jenž se jí dostaly do rukou, s nevídaným nadšením. Není se čemu divit. Dostaňte se ke knihám v té nejchudší části ohnivé říše. Samozřejmě, že se jí matka snažila dopřát ten luxus a občas přinesla nějaký ten spis, ale to se nestávalo až tak často.
Při svém probádávání příběhů, které ožívaly před očima, si nevšimla, že Aaron stojí ve dveřích.
Ano, připadal si jako šmírák, který pozoru nebohou ženu, ale nedokázal odolat pokušení. Její vlasy vynikaly svou bělostí a její postava se vymykala představám obyčejných mužů z národa Ohně, ale Aaron nebyl obyčejným mužem. Byl králem.
Ve svých dvaceti letech nastoupil na trůn a to krátce po otcově smrti. Nikdo nevěděl, kdy jeho jediný rodič zemřel, nebo snad i kde, ale mrtvé tělo, jež bylo nalezeno v horách Nářků, nikoho nenechalo na pochybách.
Tehdy ředitelka Akademie vyhlásila pohotovostní režim, kterým povolala všechny občany říše, jež dosáhli osmnácti let, k povinnému výcviku.
To vše bez jeho svolení. Ale jako nezkušený hoch nemohl tušit, jaké následky jejího rozhodnutí říše ponese.
Krvelačné boje o území. Ztráty na životech občanů. Zničení, kdysi malebného, království. To vše způsobil jediný rozkaz pronesený z úst té ženy. Pokud vůbec ženou je.
Někdo ji mohl nazývat krásnou a přitažlivou. On ji považoval za ukázku odpornosti. Nikdy nepochopil důvod svého uvažování, ale jemu připadalo to, jak vystupuje ve společnosti, více než nevkusné.
Někde uvnitř hradu bouchly dveře. Slyšel křičící hlasy mužů, kteří se někoho snažili zastavit. Otočil se a vykročil ke zdroji onoho hluku.
Uprostřed hloučku vojáků stála LaFalare. Ostře sebou smýkala a snažila se vymanit z rukou jednoho vojáka. "Pusťte ji," přikázal Aaron a zmateně koukal na LaFalare. "Co tu děláte?" zeptal se nejchladněji jak dokázal.
"Přišla jsem si promluvit o osudu Zairy," řekla a trpce se usmála.
Chvilku na to se k němu sklonila a vášnivě ho políbila. Zmatený Aaron se odtrhl. "Jako poděkování, zachránil jste mě před těmi vojáky" zašeptala.

Jen ona však věděla, že mu právě podepsala ortel smrti. Sám si rty olízl a jed, z jejích úst, vpravil do těla.

Král ohně

21. března 2013 v 8:32 | A & L

Kapitola třetí

Ano dopadlo to přesně tak, jak Zaira neplánovala. Byla přistižena při pokusu o útěk, doufala, že se dostane z toho strašlivého pekla, kterému všichni tak honosně říkají Akademie. Nebylo to místo, kde by chtěl někdo žít, ale svůj účel plnilo. Mělo zocelit ohnivý národ a vychovat z nich krvelačné válečníky. Jen díky tomu si Ohnivá říše drží status druhé nejmocnější říše.
Mocnější je snad jen město ,které bylo za říši prohlášeno pouze proto, že se v něm shromáždili nejmocnější z nejmocnějších. Magické Město Atlas. Toto město se vznášelo v oblacích a každý den jej ráno vítalo slunce a v noci strážil měsíc pod svým majestátem. Ve měste Atlas vládla mocná rada starších mágů, která rozhodovala o osudu spodiny.
"Hni tím svým zadkem, křehotinko!" zahučel na Zairu jeden z vojáků. Tak hrubého zacházení se jí dostalo snad poprvé v životě. Dostala pouta ze žhnoucí oceli, která jí pálila maso na jejích sněhobílých rukách. Zaira bolest nevnímala byla otupělá žhnoucí aurou, jenž vyřazovala z onoho vojáka, který vedl celou skupinku kolem hor Nářků. Onen neznámý voják byl na první pohled jiný, měl rudé oči co vypadaly jako ta nejtemnější krev. Zaira se cítila zraněná a bezmocná, nevěděla proč jí tak moc ubližují, chtěla jen odejít a být šťatná. Cesta byla dlouhá a na Zaiřiných nohách to bylo znát. Tajemný voják zastavil celou skupinku : "Posaďte jí na ještěra! Hned!" To bylo to nejmilejší, co Zaira během posledních chvil slyšela. "V pořádku?" otázal se a Zaiře v tu ránu zmizela pouta. Zaira si aspoň trochu mohla odpočinout, cesta pokračovala.
…Šlo se po úzké pěšince vedoucí nad propastí Mrtvých duší. Do této propasti, byly údajně za dob Dračího Císaře shazováni hříšníci a zločinci. Podle všeho, nedošli klidu a bloudí na dně propasti.
"Stůjte!" zařval tajemný voják, co vedl skupinku. "Něco není v pořádku!"
Najednou byl z tajemné rokle slyšet přízračný křik.
"Banshee! Všichni do bojové formace!"
Banshee je nemrtvá přízračná zhouba, před kterou složil meč nejeden odvážlivec. Svým nemrtvým křikem dokáže dokonale zdevastovat celou vesnici. I tak zkušení vojáci, jako Ohnivá Garda, s ní budou mít pořádnou polízanici.
"Kde se tady sakra vzala?! Jak si mohla troufnout přijít až na naše území?" Všichni se divili a vnímali blížící se chlad a křik.
Najednou se před nimi vynořila, bytost stvořena z čisté nenávisti k živým. Mocná nemrtvá fúrie, rozrazila svým křikem přední linii a měla namířeno přímo na Zairu. Smrt se nezastavitelně blížila a navíc někdo tak bezmocný, se nemůže této kreatuře bránit. Najednou se před Zairou objevil onen záhadný voják, naskytla se příležitost blíže si ho prohlédnout. Všimla si pečetního prstenu na jeho ruce. JE TO KRÁL OHNIVÉ ŘÍŠE!
Vytáhl svůj meč, kterému se přezdívalo dračí jazyk a smetl Banshee zpět do nemrtvé rokle. Popel se pomalu snášel, z rokle byl slyšet nářek mrtvých a Ohnivá garda spolu se Zairou v čele s Ohnivým králem dorazila do Hradu. Zaira unavená z dlouhé cesty a popálená žárem od pout , upadla do mdlob.
"N-néé, nééé!" Zařvala Zaira při svém celkem hlasitém probuzení. Rozhlédla se okolo, byla v nějaké komnatě, ležela v nádherné posteli s nebesy. Plápolal zde krb s věčným ohněm. A podlaha byla dlážděná mozaikou z rudých krystalů. Takový luxus Zaira opravdu nikdy nezažila. Najednou, se oheň z krbu rozplápolal a kde se vzala tu se vzala, stála před Zairou Oracl!
"Mami!" Řekla Zaira a do očí se jí tlačily slzy štěstí!
"Nemám moc času dceruško! Chci tě jen varovat, nevěř všemu, co vidíš. Buď opatrná, miluji tě !"
A najednou byla Oracl pryč. Zaira si zase připadala sama. Dala se do pláče, byla tak sama a nevěděla co dál a bůh ví, co ji v královském hradě ještě čeká. Najednou slyšela ten známý hlas, který z hlouby duše nenáviděla "Kde je ta malá stvůra?"
Byla to LaFalare, tužba že se té zrůdné obludy, které se ani nedá říkat žena zbavila byla rozdupána na prach. Zaiřin pocit beznaděje se stále prohluboval, když slyšela jak se kroky blíží k jejím dveřím. Dveře se najednou rozletěly na dřevěné třísky a naší Zairu tlaková vlna od vrženého kouzla srazila na zem. "Už mi nikdy neutečeš, ty nicko! Nepustím tě dokud nebudeš mrtvá!" LaFalare v jedné ruce držela Zairu pod krkem a v druhé ruce si připravovala mocné kouzlo, kterým se chystala ukončit její bídný život!
"Okamžitě jí pusť!" ozvalo se mocným mužským hlasem, ve dveřích stál král ohně jeho jméno jest Aaron. "Vždyť se dopustila nejvyššího zločinu. Musí být potrestána!" supěla LaFalare.
"Ona je oficiálně pod mojí ochranou!" Jediné myšlenky, které měla Zaira v hlavě byly :Pusť mě ! Pusť mě !
LaFalare najednou přestala cítit ruku, její ruka byla celá modrá. Smrtící sevření povolilo a LaFalare byla vyvedena z hradu. "Neboj se Zairo už ti neublíží!" Aaron se vlídně usmál a Zaira se cítila v bezpečí. Aspoň pro tentokrát…

Útěk do království dun

20. března 2013 v 17:08 | A & L

Kapitola druhá

Dny ubíhaly jeden za druhým. Zaira se ani nadala a v Akademii již strávila celý měsíc. Měsíc plný bezmoci a studu za to, že neumí ovládat oheň jako její spolužáci. Dokonce i ten nejhloupější z Akademie uměl zapálit svíčku.
Ještě horší však bylo posmívání, kterému musela čelit díky svému odlišnému vzhledu. Bílé vlasy vynikaly mezi černými, hnědými a rudými. Štíhlá postava s ryze ženskými znaky tu připomínala slona v porcelánu. A její oči, modré jako průzračné moře o němž slýchávala, se stávaly obětí častých a hrubých poznámek týkající se toho, zda není slepcem.
Vše dokázala překonat díky svému až neuvěřitelně chladnému klidu, s nímž přijímala to pošklebování a pomlouvání.
Jednoho dne, kdy si ji ředitelka Akademie zavolala do své kanceláře, ještě ani netušila, jaké hrůzy se jí stanou.
"Vítej, Zairo," uvítala ji chladně. Jelikož Zaira neměla žádný důvod k tomu LaFalare nenávidět, její srdce k ní cítilo až hmatatelný odpor. V téhle ženě bylo něco, co nutilo chloupky vzadu na krku vstávat hrůzou. Ale byla jediná, která LaFalare nenáviděla.
"Paní ředitelko," odpověděla zdvořile, nejraději by však utekla prvními dveřmi, které by jí přišly do cesty.
"Mám neblahé tušení, že jsi nebyla obdařena dary moci, jako mají tvoji soukmenovci. Chtěla jsem tě upozornit na to, že když se neobjeví tvá moc do patnáctého dne příštího měsíce, budeš bez varování vyřazena z Akademie," chladný tón jejího hlasu zaskočil dívku možná i víc než prohlášení, které opustilo její ústa.
"Rozumím, paní ředitelko," zašeptala. Nejraději by však té čarodějnici něco odsekla. Už se zvedala k odchodu, když ji LaFalare zarazila.
"A ještě jedna maličkost," její hlas zazněl místností jako výstřel, "pokud se tvá moc neprojeví do čtyř měsíců, budeš vyloučena z Kontinentu do světa pod námi."
Zalapala po dechu. Tohle nemůže myslet vážně! Zaira však jen kývla hlavou a odešla z její kanceláře.
Procházela skrz temné chodby, ozářené pouze červeným svitem slunce. Před několika vteřinami zaznamenala nepříjemný pocit v zátylku. Někdo ji sledoval. Nepatrně zrychlila krok. Její pronásledovatel udělal totéž. Tohle nevypadalo dobře.
Z postupně zrychlovaného kroku se nakonec stal běh, ale to nestačilo. Osoba, která ji pronásledovala, byla mnohem rychlejší než ona. Popadla ji za vlasy a trhla hlavou dozadu. Tím jí umožnil prohlédnout si jeho tvář.
K jejímu nemalému údivu to byl Robert. "Ale copak se děje," zavrčel a smykl s jejím tělem na zem. "Celou tu dobu, kterou jsme spolu na pokoji, mě svádíš a přivádíš na pokraj šílenství," prskal vztekle.
Zaiře nedošlo, co se tu děje do chvíle, kdy si začal rozepínat kalhoty z červené kůže. "Co to děláš, Robe? Nechej toho!" začala sebou házet ze strany na stranu. Naštěstí se mu dokázala vytrhnout. "Co to děláš?! Zbláznil ses?" klepala se strachem.
Opět po ní hmátl. Tentokrát neváhala a udeřila jej. K údivu obou spadl na zem a na tváři nesl stopu po úderu. Ne však rudou. Otisk její dlaně byl bílý a tvář okolo něj namodralá.
Nečekala na jeho reakci a rozutekla se pryč.
Vpadla do vnitřku pokoje už lapená v lavině vzlyků. "Božínku, Zair, co se stalo?" přiběhla k ní starostlivá Seera. Vše jí vylíčila, neboť ji považovala za svou sestru.
Po hodině nadávání se Seera rozhodla pomoci jí v útěku. Vše dokonale naplánovaly a o půlnoci, kdy ulehli i strážci, spustily akci Neohrožená panna.
"V batohu máš připravené zásoby na dva dny. Tou dobou už bys měla putovat přes království dun, součást Forestie. Být tebou šetřím vodou, protože v království dun na ni jen tak nenarazíš," Zaira přikývla.
Po dvou hodinách cesty, již prakticky padala únavou. Ta však stála za to. Dostala se až k hranici království dun. Její radost byl ale zmařen pokřikem vojáků.

*******************************************
LaFalare nemohla uvěřit, že ta malá potvůrka se rozhodla utéct z Akademie. Nejraději by ji sama zabila. Toužila na rukou cítit její krev a její křehké maso roztrhat na kousíčky. A mnohem víc po zjištění, že ten hlupák ji nedokázal znásilnit a poté udat u ní, jak mu nakázala. Pokud by tak udělal mohla by ji vyloučit z kontinentu.
Její předpoklady a vize nikdy nezklamaly. Díky nim nyní tušila, co je vlastně ta potvora zač. Rychle zvedla jedno z mnoha chapadel Krakena. V zemi ohně byli krakenové zotročeni a využíváni ke komunikaci na dlouhé vzdálenosti, díky jejich schopnosti telepatie mezi svým druhem.
"Vaše výsosti, tady LaFalare……"

*******************************************
"Stůj," zazněl ostrý rozkaz. Zaira zkameněla hrůzou. Proč jen ji nenechají v klidu odejít? Ale i přes to, jak její myšlenky protestovaly, se zastavila a otočila čelem k vojákům ohně.
"Utekla jste z Ohňové akademie bez souhlasu ředitelky a chystala překročit hranice království," mluvil jeden z vojáků. Ten ji ale vůbec nezajímal. Ji totiž zaujal ten úplně vzadu. Jeho upřený pohled se propaloval až do nitra duše všech přítomných.
"…. a proto budete odvedena na hrad našeho krále," sakra, o čem to mluvil? Na jaký hrad?



Ohňová akademie

19. března 2013 v 16:57 | Adelaide R. & Madame Luc

Kapitola první


Po obrovské bitvě která nechala ležet ledovou říši v hromadě sutin zbylo malé nemluvňátko, Dcera královny Iceash. Královnino kouzlo, které zachránilo její dceru bylo stvořeno z její lásky. Odneslo královninu prvorozenou do bezpečí!
Magický prach v který se prvorozená změnila odnesl vítr, do země kde by bezpečí hledal jen málokdo, do Země Ohně. Toto místo které se rozprostíralo za mořem nářků bylo stvořeno ze samotného srdce ohnivého krále. Zelěň by jste zde hledali marně vše leží pod popelem který vychází ze sopek lemujícíh jížní cíp říše. Všechna tekoucí voda se změnila v lávu a louky kde předtím kvetly květiny se staly mrtvými pláněmi.
Když magický prach ustanul v jednom lávovém údolí změnil se v malé miminko. Pod malou se objevila silná vrstva ledu která jí chránila před pekelným žárem, díky bohu tam neležela dlouho.. malou /pozdějí Zairu/ našla kolemjdoucí stařenka, vědma Oracl. Vzala si malou Zairu do náručí zabalila jí do svého pláště a díky svému daru už dávno věděla k čemu bude jednou malá Zaira předurčena!

Roky plynuly jako lávová řeka a dnes má Zaira své osmácté narozeniny.
"Vstávej Zairo!" zahučela Oracl... "Dnes je tvůj velký den!" V ohnivé říši bylo zvykem že všichni co dovrší osmnácti let mají povinnost nastoupit do ohnivé akademie. Platilo zde takovéto pravidlo už od něpaměti. Již většina potomků ohně dokázala už v útlém věku vytvářet jiskry a ohnivé koule. Malá Zaira však tento dar nemělam, vlastně vždycky měla k ohni určitý odpor. "No jo! už vstávám!" sýpla Zaira s úšklebkem ve tváři. "Vím že se ti vůbec nikam nechce ale je totvá povinnost, vůči naší zemi která tě vychovala!" Ukončila možnou hádku Oracl a šla do truhly pro nějaké kouzelnické cetky co by mohla Zaira pozdějí na akademii potřebovat! Dnes je navíc oslava nového ohnivého roku! je rok rudého draka a v ohnivé říši mají všichni na spěch! Zaira si stoupla před zrcadlo její dlouhé BÍLÉ vlasy zářily jako pavučinky na slunci. Modré oči vypadaly jako to nejhlubší moře! Oracl byla v místních kruzích vážená to ano ale nebyla nejbohatší! Zaira měla pro všechny příležitosti jen jedny šaty!
"Když tě tu tak vidím stát Zairo a vím že mi odejdeš..." Oracl ani nedořekla větu a už byla v slzách. Zaira jí objala.."Prosímtě Mami! brzo se vrátím, je to jen rok !" Poté co skončilo honosné loučení a malá oslava, se Zaira vydala k ohnivému prstenci. Ohnivý prstenec je brána do Lávových hor, do místa kde leží Ohnivá akademie. Popel se unaveně snášel do ulic města Thanathos a jako kdyby zapečetil Zaiřinu cestu zpět! Když přicházela k prstenci viděla hromadu lidí připravených k ochodu do služeb ohnivého království. Vždycky si připadala jiná a teď se to ještě víc potvrzuje, to z čeho měli jiní radost Zaiře připadalo odporné. Nebyla pro, ničit lesy a zabíjet zvířata jen kvůli šíření lačné ohnivé říše. Najednou se na obloze objevil záblesk který byl tak zářivý jako slunce. Přílétal Fénix. Fénix udělal několik koleček nad věží radnice a přistál se zábleskem na náměstí, změnil se v Nádhernou ženu se zářivě karmínovými vlasy oděnouv v nádherné róbě ušité ze samotného ohně! Byla to ředitelka ohnivé akademie. její jméno jest LaFalare : LaFalare byla z části démonka proto si libovala v ničení lesů. "Dnes je Nábor do ohnivé akademie a všichni, kteří v tomto roce dovršili osmnácti let, mají povinnost nastoupit do řad ohnivých mágů a bojovníků!" Zvolala honosně LaFalare a mávla rukou. Všichni přítomní se proměnili v roj ohnivých jisker a vlétli do kruhu. Najednou, stáli před obrovským palácem okolo kterého tekla láva a vznášeli se zde rudí draci! Brána byla otevřená na znamení že mohou vstoupit. Zaira viděla udivené tváře svých druhů. Byla jako vločka na rudém písku. Bylo tu velice rušno všichni se seřadili na nádvoří a LaFalare se objevila a zvolala... " Rozdělte se do skupinek po pěti!" a zase zmizela v záblesku. Zaira zírala okolo sebe stejně udiveně jako všichni ostatní. Nikdy se s lidmi příliš neseznamovala, i přes její klidnou a milou povahu měla z lidí strach. Najednou ji chytila za ruku dívka stejné výšky. měla nádherné rudé vlasy zapletené se spononou s dračí hlavou! A róbu z dračích šupin. Vypadala na bohatší vrstvu. "Ahoj jmenuji se Seera, budeme spolu na pokoji?" řekla a usmála se. "/vypadá mile/ Tak.. no ... Dobrá!" ... "Výborně! ještě potřebujeme další tři lidi!" nakonec Zaira skončila na pokoji se Seerou, dvojčaty Kelly a Nelly a podivýnem Robertem. Pocity všech byly smíšené, protože tu byli velice krátkou dobu ale snad si na pobyt v akademii brzy zvyknou...!

Ledové srdce Zeměplochy

19. března 2013 v 15:54 | Adelaide R. & Madame Luc
S mým N-Kamarádem jsme se rozhodli vytvořit společný příběh. Jeho tématikou jsou elementy a fantasy bytosti, zkrátka moje oblíbené. Tento příběh však bude odlišný v tom, že jej píšeme oba dva. Střídáme se ob kapitolu. Já se ujmula psaní prologu a on se vrhl na tvoření první kapitoly. Sami nevíme, co z toho vznikne, ale nějak to zkusíme zaobalit. Doufám, že se bude líbit :)

Ledové srdce Zeměplochy

Prolog

V dobách, kdy se naši předci domnívali, že je Země kulatá, ještě netušili, jak blízko jsou pravdě. Náš svět byl úzce spjat se světem čar a kouzel, jak dobra, tak i zla. Se světem, kde elementy ožívaly.
A toto kouzelné místo leželo nad naší planetou jen tak vysoko, abychom mohli vidět její vodstvo, stékající k nám. Kořeny rostlin, prorůstající a visící dolů, že se leckomu mohlo zdát možné vyšplhat po nich vzhůru.
Ale i tento ráj měl své bitvy a války. Mnohdy více krvavější než ty naše. Jedna z bitev měla navždy zničit království ledu a vody. Iceash. Jedno ze čtyř království elementů.
V té době královna Iceash čekala dítě. Netušila, jak velké nebezpečí ji v blízké době navštíví a ani to, že ji její poddání zradí.
Díky svému požehnanému stavu nesměla vycházet z paláce, proto se ani nedozvěděla o otravě čarovného jezera. Její rádce Maximilus nakazil jezero esencí temnoty, která hrozila v blízké době zničit Iceash.
Krátce poté, co královna porodila svou prvorozenou, propuklo v království hotové peklo. Z jezera života začaly vylézat jen ty nejtemnější stvoření a démoni, jenž pomalu, ale jistě ovládaly zemi vody. Královna neváhala a i přes to, že byla fyzicky vyčerpaná, se vrhla do boje s temnotou.
Její boj byl však marný a proto z posledních zbytků svých sil vytvořila kouzlo, které mělo odnést její dceru do bezpečí. Podařilo se, ale královnin rádce Maximilus daroval své tělo i duši samotnému vládci pekel.
Ten po krátkém boji probodl srdce Iceash svou magickou holí. Královnino srdce a poslední naděje na záchranu království zemřela spolu sní.
Ale ani král pekel netušil o dceři, která se narodila do onoho chaosu. A ona netušila o svém osudu, jenž jí její matka předurčila.
Jediná naděje království spočívala v rukou dívky, která neměla potuchy o tom, kdo vlastně je.